Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJulie při úklidu narazila na krabičku, kterou před ní manžel ukrýval celá léta. Když ji otevřela, hned věděla, že její manželství už nikdy nebude jako dřív.
Někdy mám pocit, že moje manželství ani nestihlo pořádně začít, a už pomalu vyhasíná. S Martinem jsme manželé čtyři roky. Není na tom nic výjimečného – svatba, byt na hypotéku, v létě dovolená. Taková běžná klasika. Jenže v téhle „klasice“ se mi poslední dobou dýchá čím dál hůř.
Na začátku to bylo jiné. Martin mě dokázal rozesmát každý den. Společně jsme vařili různá exotická jídla. Dnes vaříme každý zvlášť, smějeme se každý zvlášť – a čím dál častěji spolu mlčíme. Rána vypadají stejně, on se kouká do telefonu, já předstírám, že ještě spím, abych nemusela nic říkat. Vím, že nejde o nevěru. Martin je spolehlivý. Už nějakou dobu ale mám zvláštní pocit, že je přítomný jen tělem. Někdy se snažím vybavit si, kdy se na mě naposledy podíval s láskou. Ne ze slušnosti nebo ze zvyku...
Nečekaný objev
Uklízela jsem Martinovu skříň, protože si stěžoval, že nic nemůže najít. Jeho police byly plné věcí uložených bez jakéhokoliv řádu – trička smotaná do ruliček, nespárované ponožky. Třídila jsem to všechno a ukládala, až jsem zahlédla něco, co sem vůbec nezapadalo. Hluboko mezi svetry byla schovaná malá obdélníková krabice, černá, s lehce odřenými rohy.
Otevřela jsem ji. Uvnitř byly červené krajkové kalhotky, vonná svíčka a fotografie. Byla to selfie pořízená v posteli, žena na ní se tulila k muži, který vypadal přesně jako Martin. Světlo nebylo nejlepší, ale bylo dost jasné na to, abych ho poznala. Byly tam i lístky na koncert, podle data se uskutečnil hodně dávno.
Nevím, jak dlouho jsem seděla s krabicí v rukou. Zírala jsem na její obsah a nemohla pochopit, co to vlastně je. Pak jsem zaslechla, že Martin přišel domů. Vešel do ložnice a, když mě uviděl s krabicí na klíně, ztuhl...
„Co to je?“ zeptala jsem se.
Zbledl. Chvíli mlčel. „To je jen... vzpomínka...“ zašeptal.
„Vzpomínka? Kalhotky? Fotka v posteli?“
Sklopil oči. „Nechtěl jsem to vyhodit. Je to... součást mého života...“ snažil se ještě něco říct, ale neposlouchala jsem ho. Dívala jsem se na krabici, jako by v ní byla odpověď, kterou mi nedokázal dát. Připadala jsem si jako vetřelec – jako někdo, kdo vstoupil do cizího příběhu.
Manželovo přiznání
„Co to má znamenat? Komu patří ty kalhotky?“ vyjela jsem na něj.
Zamračil se, jako by nechápal, na co se ptám. „Nemůžu na ni zapomenout... Byl jsem do ní zamilovaný. Nevím, jestli jsem se z toho někdy vzpamatoval,“ pokračoval tiše, jako by mluvil sám k sobě.
Došlo mi, že nesoutěžím s nějakou milenkou. Nebojuji s její krásou, chytrostí nebo tělem. Snažím se přebít vzpomínku, která nevybledne. Idealizovaný obraz někoho z jeho minulosti. Něco, čeho se nemůžu dotknout, a přitom to je v každém koutě našeho domova. Měla jsem pocit, že sedím naproti člověku, který se mnou vlastně nikdy doopravdy nebyl...
Manžel žije minulostí
Toho dne se náš vztah změnil. Bydleli jsme spolu, ale žili jsme odděleně. Martin sice byl doma, ale jako kdyby byl za sklem. Už mě nelíbal na rozloučenou, neptal se, jaký jsem měla den. Ráno odcházel, večer se vracel, sedl si do křesla a hleděl do prázdna.
Jednoho dne jsem při procházení starých fotek v jeho počítači narazila na složku s ženským jménem. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale otevřela jsem ji. Martin byl na těch fotkách jiný, víc se usmíval a zářil spokojeností. Začala jsem pátrat na internetu. Našla jsem nekrolog starý několik let. Její tvář – stejná jako na fotkách – na mě hleděla z černobílého rámečku. Zemřela pár měsíců předtím, než jsem poznala Martina. Nebyla to jen bývalá partnerka. Byla to žena, jejíž smrt navždy uzamkla jeho srdce.
„Proč jsi mi neřekl, že zemřela?“ zeptala jsem se ho.
„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Stačí, že se tím trápím já,“ dodal tiše.
„Ale... copak nejsme manželé?“
Neodpověděl. Jen tiše seděl. Napadlo mě, že možná přišel čas začít si budovat vlastní život. Takový, který stojí na budoucnosti, ne na tom, co už je nenávratně pryč...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
