Martin (54): Manželka nikdy nepracovala, aby mohla pečovat o děti. Když dospěly a odstěhovaly se, zjistila, že nic jiného neumí

Víc jak dvacet let jsem žil v permanentním kolotoči – práce, domov, děti, účty, třídní schůzky, dovolené, půjčky, život. A byl jsem spokojený. I když jsem se po dvanáctihodinové šichtě sotva držel na nohou, byl jsem rád, že moje žena Natálie může být doma s dětmi. Nechtěl jsem, aby seděla v kanceláři do čtyř a domů se vracela jen udělat večeři.

Jenže děti dospěly. A já zůstal s ženou, kterou jsem miloval, ale jak se ukázalo, vlastně jsem ji už roky neznal. Myslel jsem, že když budeme sami, začneme žít „pro sebe“. Jenže Natálie jako by uvízla v čase. Jednoho dne jsem jí navrhl, jestli by si nechtěla najít práci. Návrat mezi lidi by jí mohl prospět a navíc by si něco vydělala. Podívala se na mě, jako bych jí navrhl bungee jumping bez lana. „Nechci začínat od nuly,“ řekla a dál si něco četla.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (38): Manželka prozradila kamarádce moje největší tajemství. Štve mě, že je z toho historka pro pobavení

Byl jsem vyčerpaný

Nechtěl jsem, aby Natálie vydělávala hromadu peněz, jen aby převzala část zodpovědnosti za rodinné finance. Ale ona se pořád tvářila, jako by jen čekala, že se děti vrátí domů.

„Už bych se rád zbavil přesčasů. Potřebuju trochu zpomalit,“ řekl jsem jí.

„V mém věku mě nikde nevezmou...“

„A co třeba úklid kanceláří? Na to pořád někoho hledají.“

Neřekla nic, ale ten její pohled mluvil za vše. Už dávno jsem měl pocit, že jsem pro ni jen ten, kdo vydělává. Domů jsem se vracel utahaný, ani jsem nečekal soucit, jen trochu klidu. Vzdychla a řekla, že nemám tušení, jak těžké je být celý den doma. A já už neměl sílu vysvětlovat, že jsem také unavený.

V noci jsem dlouho zíral do stropu. Natálie vedle mě klidně spala. Poprvé jsem doopravdy cítil, že jsem sám. Po tom rozhovoru se nic nezměnilo. A možná právě to mě bolelo nejvíc. Druhý den vstala jako obvykle, uvařila kávu a zeptala se, jestli mám čisté košile. Jako by se nic nestalo. Když jsem se to znovu pokusil otevřít, změnila téma. Zabývala se nepodstatnými maličkostmi. Sledoval jsem to všechno s čím dál větší rezignací...

Mohlo by Vás zajímat:

David (70): Na některé práce doma už nestačím, ale podle manželky jsem líný. Prý mám vstát z gauče, vzít krumpáč a makat

Odstěhoval jsem se

Jednoho dne jsem si sbalil tašku, jen to nejnutnější – doklady, pár věcí na převlečení. Na kuchyňský stůl jsem položil klíče a lístek: „Nezlobím se. Ale už nedokážu čekat, až se něco změní.“ Odešel jsem dřív, než se vrátila z nákupu. Ve dveřích jsem se ještě otočil, jako by mě něco drželo. Ale to bylo jen zdání.

Jak jsem odcházel, vzpomněl jsem si na náš poslední rozhovor. Stál jsem v předsíni, ona se opírala o dveře. Zopakoval jsem otázku, která mě trápila dlouhé měsíce: „Opravdu se nic nezmění?“

Podívala se na mě bez hněvu, bez slz – jen s jakýmsi unaveným výrazem. „Nechci se měnit. Už jsem se jednou změnila... kvůli dětem...“ zašeptala.

Dva dny po odstěhování jsem si změnil číslo. Ne ze zlosti, potřeboval jsem klid. Nechtěl jsem číst výčitky, odpovídat na otázky, obhajovat rozhodnutí, ke kterému mě vedla léta mlčení.

Mohlo by Vás zajímat:

Igor (58): Už dlouho jsem se nestyděl tak jako včera v obchodě. Moje manželka je prostě hysterka

Konečně jsem našel klid

Jednou jsem ve městě náhodou potkal svou dceru. „Tati, proč jsi to udělal?“ pronesla vyčítavě.

Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. Podíval jsem se na ni – byla dospělá, silná – ale v očích měla stejný strach a bezmoc, jako to kdysi mívala Natálie, když děti marodily. „Čekal jsem dvacet let. Poté jsem v tom přestal vidět smysl...“ řekl jsem klidně. Pak jsem jí to všechno pověděl. Nešlo o rozhodnutí, které bych udělal ze dne na den. Láska není jen pocit, ale každodenní přítomnost, vzájemnost a spolupráce. Byl jsem osamělý, i když Natálie byla vedle mě...

Dcera mě mlčky poslouchala. Po chvíli jen přikývla a objala mě, krátce, ale pevně. Pak beze slova odešla.

Někdy se mi o Natálii zdá – usmívá se a vítr si hraje s jejími vlasy. Probudím se s podivným pocitem, že jsem možná udělal chybu. Vzápětí se mi vrací vzpomínky. Ta zeď mezi námi, to nekonečné „nedokážu to“. Možná to chyba byla. A možná ne...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (52): S manželkou je najednou nuda a je lína jako veš. Baví ji jen gauč a televize

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].