Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Michalovo manželství vypadá tak, že by mu leckdo mohl závidět. Jenže to je pouhá iluze. Ve skutečnosti s manželkou jenom předstírají, že jsou spolu šťastní. Proč to dělají?
S Terezou bydlíme v moderním bytě ve velkém městě, máme společný účet a hezké fotky na Instagramu. Dovolené? Vždycky si vybereme něco stylového, hodně se nám líbí v Toskánsku. Na rodinných oslavách sedíme u jednoho stolu – ona se usmívá, já vtipkuju s jejím tátou. Vypadáme jako pár z reklamy. Jenže jakmile se vrátíme domů, zavládne ticho.
To naše ticho je plné slov, která už se nám nechce vyslovit. Když chystáme večeři, nikdo se nezeptá: „Jaký jsi měl den?“ Když jdeme spát, nikdo neřekne: „Dobrou noc, miláčku.“ Jen nacvičené rituály – zhasnout, otočit se zády. A takhle je to v našem manželství už roky. Někdy se snažím vybavit si, kdy jsme si naposledy opravdu promluvili. Možná tehdy, když jsme se pohádali kvůli nějaké hlouposti? Myslím, že jsem jí nepomohl s kufrem. Tehdy mi vmetla do obličeje větu, která mi dodnes zní v hlavě: „My už ani nepředstíráme, že nám na sobě záleží...“
Jsme sehraný pár
Ten den jsme se chystali na oslavu narozenin jejího táty. Tereza mi žehlila košili, já balil dárek. Měli jsme plán: ona bude okouzlující, já šarmantní. Zahrajeme to jako vždycky. Tereza to umí – její úsměv vypadá jako opravdové štěstí. Já zase vím, kdy se zapojit do řeči, kdy se zasmát, kdy dolít víno. Jsme v tom opravdu dobří. Jen škoda, že ta hra už dávno přestala být zábavná.
„Nezapomeň, že Aneta nejí maso. Buď hodný zeťák a neříkej jí zase, jak může žít bez řízku,“ řekla napůl v žertu cestou na oslavu.
„Neboj, o mase ani slovo. Už jsem se poučil,“ odpověděl jsem.
„A u grilu pomoz Dominikovi. Vždycky to všechno dělá sám a pak si stěžuje na záda. Jeho žena jenom drbe. Bude potřeba to trochu vyvážit.“
„Jasně. Budu ideální pomocník u grilu.“
„Jako vždycky,“ pousmála se.
Byli jsme sehraní, praktičtí a připravení. Každá věta jako kdyby zapadala do scénáře. Žádné hádky, žádné přerušování, nic osobního. Díval jsem se na ni a napadlo mě, jak nám to naše divadlo jde snadno. Jako bychom hráli ve stejném filmu – ale jen když máme publikum. Jenže takhle přece nevypadá opravdový vztah, ne? Přesto jsem Terezu obdivoval. Dokázala se přizpůsobit každé situaci a navázat na jakékoliv téma. Měla v sobě odolnost, kterou já nikdy neměl. Zvládla zahrát cokoli. Tušil jsem ale, že nám něco uniká. Že se z nás pomalu stává jen veřejná verze manželství.
Předstíráme fungující vztah
Na zahradě to vonělo po klobásách. Děti běhaly po trávníku a Tereza předstírala, že je lev. Dospělí se smáli jejímu řevu. Stál jsem u grilu, Dominik mi podal kleště a s úlevou odešel. „Tak, mladej, teď je řada na tobě,“ zasmál se a plácl mě po zádech.
Všechno šlo podle plánu. Tereza byla ve svém živlu – vyprávěla o práci, o dovolené, vyměňovala si recepty s mámou. Já přidával historky, občas jsem ji opravil, ale vždycky s úsměvem. Lidé přikyvovali, smáli se. Všechno vypadalo přirozeně. Její táta mě plácl po rameni a řekl: „Jsem rád, že jsi součástí rodiny, Michale.“
Večer jsme seděli spolu u stolu. Tereza se na mě podívala přes sklenku vína a usmála se. Oplatil jsem jí úsměv, i když jsem ve skutečnosti cítil něco úplně jiného...
Cestou domů jsme spolu skoro nemluvili. Rádio hrálo moc nahlas, ale neměl jsem sílu ho ztlumit. Tereza seděla opřená o okno a kapesníkem si stírala make-up, jako by chtěla smýt i svou dnešní roli. „Vypni to, prosím,“ řekla tiše.
Vypnul jsem rádio. Ticho se v autě rozlilo jako mlha. Nebylo trapné – bylo důvěrně známé. Takové, ve kterém je každé slovo riziko. Kdysi jsme v takových chvílích mluvili o všem možném. Teď jsem cítil, že ani jeden z nás nechce slyšet, co by ten druhý mohl říct. Jako by každá věta mohla spustit lavinu. Ani jsem nevěděl, kde začít, co vysvětlovat, jestli to vůbec má smysl. Bylo mi z toho smutno...
Má naše manželství smysl?
Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor, který se odehrál asi před dvěma lety. Tereza koukala na nějaký seriál, já projížděl sociální sítě. Začalo to banálně – že jsem jí nepomohl s nákupem. Ani nevím, proč jsem odpověděl tak lhostejně. Řekla něco, co se mi pořád vrací: „Ty mě slyšíš, ale neposloucháš.“
Zvedl jsem hlavu. „Nedramatizuj, je to jen...“
„Není to jen... My už spolu neděláme vůbec nic doopravdy,“ přerušila mě. A pak, aniž by se na mě podívala, dodala: „Já ani nevím, jestli tě ještě miluju.“
Ztuhl jsem. Možná jsem měl říct něco jiného, ale pronesl jsem jen: „Nech toho, jsi unavená.“
A tím to skončilo. Stejně jako všechno ostatní, co jsme nechali být. Od té doby jsme to už neotevřeli. Nezeptal jsem se, co tím myslela. A ona nic nevysvětlovala. Prostě jsme to zabalili do ticha, které mezi námi narostlo jako zeď. Každý jsme šli svou cestou, jenže vlastně nikam.
Ráno jsme u snídaně mlčeli. Chtěl jsem, aby to bylo víc než jen další společné ráno. Podíval jsem se na ni. Seděla naproti mně, vlasy měla nedbale stažené v culíku, v očích stejný prázdný pohled jako vždy. Možná to ještě jde zachránit. Nebo bude lepší odejít?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
