Facebook
Instagram
Damián pochází ze silně věřící rodiny. Vyrůstal v tom, že milování je třešnička na dortu manželství. Jenže když se oženil a došlo na svatební noc, pro něj i pro manželku to bylo zklamání. A už nikdy se to nezměnilo.
Náš život vypadá na první pohled perfektně. Bydlíme v pěkném bytě v centru města, máme stabilní zaměstnání, jezdíme na dovolené, o víkendech chodíme nakupovat na trh a večery trávíme spolu v posteli. A co tam děláme? Sledujeme seriály...
Nikdo nezná pravdu
Když se setkáváme s rodinou, všichni se nás ptají na děti. Dokonce i naši nejbližší přátelé si z nás dělají legraci a říkají, že bychom se měli „pustit do práce“. Ale nikdo nezná pravdu. Pravdu, kterou já a Klára dlouho skrýváme – nejen před ostatními, ale i sami před sebou. Myslím, že nechceme čelit realitě...
Pocházím z velmi věřící rodiny. Čekat se sexem až po svatbě nebylo u nás nic výjimečného. Vyrůstal jsem s tím, že čistota má svou hodnotu a že sex je dar od Boha, který by měl být sdílen pouze s manželkou. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, že musím čekat. A tak jsem čekal.
Když jsem poznal Kláru, myslel jsem si, že jsem našel tu pravou. Byla věřící, milá a laskavá. Naše rozhovory o životě, budoucnosti a rodině byly úžasné, ve všem jsme našli shodu. Intimní témata jsme moc často neprobírali, oba jsme měli podobný přístup. Nejprve láska. Fyzický aspekt byl pro nás jen doplňkem, nikoli základem. Bylo nám jasné, že náš vztah je postaven na hlubokém duchovním a emocionálním spojení a že fyzická blízkost by ho jen doplnila.
Svatba byla krásná, přesně taková, jakou jsme si vysnili. Nezapírám, že jsme se těšili na svatební noc. Chtěli jsme završit naši lásku, vkročit do nové etapy našeho vztahu...
První milování bylo zklamáním
Svatební noc, která se technicky vzato odehrála až dva dny po svatbě, nebyla tím, co jsem očekával. Cítil jsem se nejistě, byl jsem nervózní, ale říkal jsem si, že je to normální. Koneckonců, nikdy předtím jsem s žádnou ženou nespal.
Klára také vypadala napjatě, ale považovali jsme to za normální. Myslel jsem, že těžký bude jen začátek, a pak zjistíme, že jsme pro sebe stvořeni. Jenže naše první milování nebylo nijak zvlášť příjemné. Rozhodně ne takové, jak jsem si představoval.
Neřekli jsme to nahlas, ale oba jsme byli zklamaní. Přesto jsem neztrácel naději. Věřil jsem, že brzy najdeme společnou "řeč". Jenže dny plynuly, pak týdny, a náš fyzický vztah se nezlepšoval. S každým dalším pokusem jsem byl stále víc frustrovaný a Klára se stále víc uzavírala do sebe. Trápilo mě, že ji nedokážu uspokojit, a myslím, že ona byla zklamaná, že nedokážu vydržet déle než několik sekund. Nechtěli jsme se ale vzájemně ranit, a tak jsme předstírali, že je vše v pořádku.
Vyhýbali jsme se rozhovorům na toto téma, ale každý intimní kontakt končil divným napětím a tichem. Oba jsme věděli, že něco není v pořádku, jenže nikdo z nás to nechtěl říct nahlas.
Přestali jsme se milovat
Nepamatuji si, kdy přesně jsme přestali mít sex. Možná to bylo pár měsíců po svatbě, možná později. Místo toho, abychom mluvili o svých problémech, prostě jsme to přestali zkoušet. Místo sexu jsme sledovali filmy, seriály, trávili večery spolu v posteli, ale bez jakékoli intimity. Někdy jsme se drželi za ruce, jindy si Klára položila hlavu na mé rameno, občas jsme se políbili, ale to bylo vše.
Lidé kolem nás začali klást otázky. Ptali se, kdy budou děti a já si pokaždé vymyslel nějakou výmluvu. „Ještě ne, máme čas... Pracujeme na tom... Možná příští rok...“ říkal jsem jim.
Klára byla víc uzavřená, jen se usmála a změnila téma. Nikdo netušil, že pravda je úplně jiná. Děti jsme neměli, protože... jsme neměli sex...
Vím, že spousta lidí by v naší situaci uvažovala o rozvodu. Ale pro nás to není možnost. Byl jsem vychován ve víře, že manželství je posvátné a rozvod je hřích. Klára to má stejně. Rozvod by znamenal, že jsme porušili slib, který jsme složili před Bohem. A kromě toho by to znamenalo selhání. Nejen životní, ale především duchovní – ukázali bychom, že nedokážeme žít podle zásad, které nám stanovila církev.
A hlavně, kromě problémů v ložnici, jsme se milovali. Proto jsme zůstali spolu. Bylo to špatné? Nemyslím si. Naše láska je skutečná, i když se neprojevovala fyzicky. Jednoho dne mi však Klára z ničeho nic položila těžkou otázku: „Damiane, přemýšlel jsi někdy o tom, co by se stalo, kdybychom se rozešli?“
Podíval jsem se na ni překvapeně. Nikdy předtím na toto téma nemluvila.
„Rozešli? Ne, Kláro, víš, že to není možné. Nemůžeme se rozvést,“ odpověděl jsem tiše.
„Vím, ale... někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom mohli začít znovu,“ řekla smutně.
„Ale přísahali jsme si. V dobrém i ve zlém,“ řekl jsem vážně, i když mě zabolelo v srdci.
Už jsme o tom nemluvili, ale nevyřčený problém se jen zvětšoval.
Všichni se ptali na děti
Každá rodinná oslava se pro mě stávala noční můrou. Otázky ohledně dětí byly stále naléhavější. Jednou si mě strýc vzal stranou a podíval se na mě vážně.
„Damiáne, máte nějaký problém? Už jste spolu tolik let a pořád bez dětí. Nepotřebuješ radu?“ zeptal se.
Jeho tón byl napůl žertovný, ale celá ta konverzace byla naprosto nevhodná. Nedokázal jsem mu však odporovat. Nechtěl jsem mu projevit neúctu.
„Pracujeme na tom,“ zamumlal jsem, přičemž jsem se cítil jako podvodník.
Když Klára slyšela podobné rozhovory, vždy se stáhla do sebe. Neodpovídala, nevysvětlovala. Frustrovalo mě to, protože mě nechala, abych se s tím vypořádal sám. A já jsem se za nás oba musel omlouvat a vysvětlovat, ačkoli jsem nevěděl, jak dlouho to ještě vydržím. Udržet naše tajemství bylo čím dál těžší.
Zvykli jsme si na život bez milování
Nebyli jsme zvyklí mluvit o takových věcech – byly to trapné, citlivé záležitosti. Nedokázali jsme se před sebou otevřít. Takto jsme žili několik let. Bez rozhovorů o intimitě, bez pokusů o sblížení. Navenek jsme vypadali jako dokonalý katolický pár: každou neděli v kostele, zdvořilí a ohleduplní. Ale někdy jsem měl pocit, že jsme přestali být manželským párem v tradičním smyslu slova.
Byli jsme spíše jako spolubydlící, dobří přátelé. Ale nikdy jsem nepřestal Kláru milovat a vím, že ona miluje mě. Můžeme se na sebe spolehnout, užíváme si jeden druhého a jen v málokterých věcech se neshodujeme.
Ale mezi námi není žádná vášeň. Ta, kterou jsme cítili před svatbou, kdy jsme mohli hodiny trávit líbáním, objímáním nebo držením za ruce, jednoduše zmizela. Možná by pro některé lidi náš vztah byl nepřijatelný, ale my jsme se s ním naučili žít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
