Facebook
Instagram
Od muže se očekává, že si bude umět poradit se zatloukáním hřebíků, vrtáním do zdi, výměnou vodovodní baterie a dalšími věcmi. Co když ne každý chlap je takový? Izabela má navíc doma jednoho nešiku. Někdy ji vytáčí natolik, že uvažuje o rozvodu.
Svého manžela Karla (37) miluji, ale přesto někdy přemýšlím o rozvodu. Musím za něj dělat úplně všechno, protože je naprosté nemehlo. Nezvládá ani ty nejjednodušší úkoly, natož něco opravdu důležitého. V našem vztahu nosím kalhoty já a už mě to unavuje.
Byl jiný než ostatní
S Karlem jsme se seznámili na univerzitě. Zaujala mě jeho nesmělost, láska ke knihám a vytříbený smysl pro humor. Vůbec mi nevadilo, že nepatří mezi svalovce z posilovny.
Moje kamarádky si ťukaly na čelo. „Izabelo, ty můžeš mít každého,“ opakovaly jako mantru a nevěřícně kroutily hlavami.
Možná to byla pravda, ale mě zajímal jen Karel. Rychle jsme si k sobě našli cestu. Srdce mi říkalo, že je to ten pravý. Začátek našeho vztahu byl jako z pohádky. Žila jsem v domnění, že jsem našla svého vysněného prince.
Jenže idylka netrvala věčně, protože krátce po svatbě se mé iluze o Karlovi začaly střetávat s realitou. Moje růžové brýle s hlasitým rachotem spadly na zem...
Můj manžel je naprosté nemehlo
Karel je klidný člověk a úžasný otec. Děti ho zbožňují. Od chvíle, kdy se narodily, tráví s nimi všechen svůj volný čas. Někdy si myslím, že má pro ně mnohem více trpělivosti než já. Ke mně se chová velmi něžně. Nepamatuji si jedinou situaci, kdy by na mě zvýšil hlas nebo mi něco vyčítal.
Nemá ani žádné špatné návyky – nekouří, nepije. Je to domácí typ. Spousta mých kamarádek mi ho závidí. Když někdy poslouchám o jejich problémech s manžely, cítím se trapně. Navenek se zdá, že Karel je perfektní, ale pravdou je, že je naprosté nemehlo.
Kdykoli jsem ho požádala o něco jednoduchého, třeba zatlouct hřebík do zdi, vždycky to skončilo katastrofou. Buď si kladivem bouchl do prstu, nebo si hřebík zabodl do ruky. Jednou udělal do zdi tak velkou díru, že ji bylo potřeba vyspravit.
Loni měl vyplnit nějaký formulář ve školce – a to pozor – nepamatoval si datum narození našeho syna, o rodném čísle ani nemluvě. Nakonec jsem to druhý den musela vyřídit já.
Když umývá nádobí a něco nerozbije, je to vzácná chvíle. Opravdu nechápu, jak někdo může být tak nešikovný. Už tak mám dost povinností na svých bedrech. Pracuji na plný úvazek a starám se o dvě malé děti, takže na nudu si opravdu nemohu stěžovat. Přesto bych si někdy ráda lehla na pohovku s šálkem kávy a alespoň půl hodiny nedělala vůbec nic.
Bohužel to zůstává jen mým snem. Není dne, kdy by Karel něco nepokazil při domácích pracích. A pak nemám jinou možnost, než to po něm opravit, protože jinak by nic nefungovalo tak, jak má.
Kolegyně mě šokovala svým názorem
„Víš, tímhle ho vlastně kastruješ,“ řekla mi kolegyně Anna (25).
„Promiň, co že dělám?“ zeptala jsem se a cítila, jak mi stoupá tlak.
„Bez urážky,“ usmála se, „ale svým chováním ho připravuješ o mužnost.“
Znělo to naprosto absurdně.
„Zkus se na to podívat objektivně,“ pokračovala dál. „Pořád ho ve všem zastupuješ a za všechno kritizuješ. Máš pocit, že kdyby nebylo tebe, váš svět by se zhroutil.“
„No, protože je to pravda,“ přikývla jsem.
„Nedáváš mu šanci být chlapem...“ dodala a já nevěděla, jak na to reagovat.
Její poznámky mi pokazily náladu. Domů jsem se vrátila naštvaná. Když se mě Karel zeptal, co se stalo, zavrčela jsem, že nic. Šla jsem rovnou do koupelny, pustila sprchu a rozplakala se. Jak může někdo, kdo ví o mně a mém manželství tak málo, mít tu drzost říkat něco takového? Uklidňovalo mě snad jenom to, že je před námi víkend. Annu nebudu vidět celé dva dny...
Co když je to moje vina?
Druhý den jsem už byla trochu klidnější, ale ta slova mě stále pronásledovala. Čím déle jsem nad nimi přemýšlela, tím více jsem byla nakloněná... souhlasit s Annou! Přesto bylo těžké smířit se s tím, že já sama dělám ze svého muže nemehlo.
Rozhodla jsem se zavolat své nejlepší kamarádce Justýně (40), kterou znám už dlouhá léta a sedí se mnou v kanceláři.
"Mám jednu rychlou otázku,“ snažila jsem se tvářit, že o nic nejde, ale moc mi to nešlo.
„Týká se to včerejška, že?“
„Uhodla jsi...“ přiznala jsem. Herečka by ze mě nikdy nebyla. „Řekni mi, upřímně, myslíš, že Anna to přehnala?“
„Ne,“ odpověděla Justýna rozhodně.
Očekávala jsem tuto odpověď, ale potřebovala jsem chvíli, abych ji strávila.
„Říkala jsem ti to už dávno,“ pokračovala kamarádka, „jen jsem to neřekla tak ostře.“
Cítila jsem se trapně. Pochopila jsem, co bych měla udělat. Připravila jsem večeři a čekala na Karla. Když se vrátil domů s dětmi a našel na stole své oblíbené jídlo, potěšilo ho to.
„Je nějaká zvláštní příležitost?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem rychle, ale pak jsem se opravila. „Vlastně ano...“
Samozřejmě jsem mu neřekla ani slovo o tom, co jsem slyšela od holek. Prostě jsem se mu omluvila za své chování. Uvědomuji si, že není snadné najít starostlivého, citlivého a milujícího muže, ale asi jsem to s tou péčí trochu přehnala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
