
Jarka měla pocit, že je pro svého manžela spíš jen služka. Když už to dál nešlo, překvapivě našla pomoc u své tchyně. Její nevšední rada přinesla Jarce naději na skutečnou změnu.
Když můj manžel Jonáš přijde z práce, na několik hodin se ponoří do telefonu nebo televize. Já pracuji z domova, takže prý „jen sedím na gauči“ a můžu zvládnout děti, nákupy, oběd, praní i účty. „Miluji tě,“ jsem naposledy slyšela asi v reklamě. Můj manžel byl kdysi muž činu, plný nápadů a lásky. Dnes už se nezajímá skoro o nic. A o mě už vůbec ne.
Poslední kapka
Jednou mi kamarádka Veronika řekla, že se o Jonáše starám jako o další dítě, a že bych to měla zkusit změnit. „Když tě ignoruje, zajdi si promluvit s jeho matkou,“ navrhla. Moje tchyně je chladná a pragmatická žena. Je možné, že právě takoví lidé dávají ty nejlepší rady. Přesto jsem váhala.
Jenže netrvalo dlouho a pohár mé trpělivosti přetekl. Náš mladší syn rozlil šťávu po podlaze, ale Jonáš dál seděl s telefonem v ruce. Vybuchla jsem, protože slíbil, že se o děti postará, zatímco já budu vařit večeři. „Vždyť jsem se zrovna vrátil z práce,“ zamručel, aniž by zvedl oči od displeje telefonu.
To byla poslední kapka. Řekla jsem, že i já pracuji, ale moje směna nikdy nekončí. Měla jsem pocit, že jsem svobodná matka s dospělým dítětem navíc. V afektu jsem vykřikla, že lituju dne, kdy jsem si ho vzala. V obýváku nastalo hrobové ticho. Jonáš na mě šokovaně zíral. Neřekl ani slovo, jen vstal a zavřel se v koupelně.
Návštěva u tchyně
A tak jsem se druhý den ocitla u dveří mé tchyně. Než jsem stačila zalhat, že jdu jen náhodou kolem, seděly jsme u kávy v její kuchyni. Něco se ve mně zlomilo a já na ni vychrlila všechnu svou frustraci. Řekla jsem jí, že už dál nemůžu, že mě Jonáš ignoruje a chová se, jako by žil v hotelu.
Čekala jsem soucit nebo rady, abych byla trpělivá. Místo toho se zamyslela a klidně pronesla: „Vždycky jsem věděla, že bude pohodlný. Pečuješ o něj až moc.“ Pak dodala radu, která mi vyrazila dech. „Víš, co jsem dělala s mým starým, když byl líný jak veš? Přestala jsem o něj pečovat. Neměl připravenou večeři, čisté ponožky, nic. Buď se probral, nebo chodil hladový a ve špinavém prádle...“
Začala jsem s tím hned druhý den. U snídaně voněla káva a palačinky, ale jen pro mě a pro děti. Jonášův talíř zůstal prázdný. „Starám se jen o sebe a o děti. Ty jsi dospělý, poradíš si,“ řekla jsem s ledovým klidem. Vařila a prala jsem jen pro nás tři. Jeho hromádka špinavého prádla rostla. Zpočátku byl jen zaskočený, pak začal být jízlivý a snažil se mě provokovat. Já ale mlčela. Ticho se stalo mou novou zbraní.
Manžel se naštval
Jednoho dne jsem se vrátila domů a byt byl prázdný. Na stole ležel vzkaz: „Dnes se nevrátím. Nevolej mi.“ A tak jsem mu nezavolala. Cítila jsem překvapivou úlevu. Jonáš se vrátil až další den, byl opilý a agresivní. Křičel, že za všechno můžu já, že ho chci zničit.
Chladně jsem odvětila, že se ničí úplně sám a že mě to už nezajímá. V jeho očích jsem najednou neviděla hněv, ale skutečný šok, jako by se díval na cizího člověka. Znovu odešel. Myslela jsem, že se zhroutím, ale místo toho jsem cítila strach smíšený s podivným pocitem svobody.
Rada od tchyně zabrala
Dva dny se neozval. Pak se vrátil. Tichý, s kruhy pod očima a bez arogantního chování. Ráno jsem ho našla u dřezu, jak myje nádobí. Udělal dětem snídani a oznámil, že je odpoledne vyzvedne ze školy a uvaří večeři. Pozorovala jsem ho bez jediného slova.
Večer, když děti usnuly, si sedl vedle mě. „Vždycky jsem si myslel, že když nekřičíš, je všechno v pořádku,“ řekl tiše. „A já si myslela, že když mi nepomáháš, máš mě na háku,“ odpověděla jsem. Možná to byl první okamžik po letech, kdy jsme si upřímně popovídali. Vím, že už nikdy nebudu ve vztahu sama a nebudu se bát bojovat za sebe. A za to vděčím své tchyni.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




