Hana se těšila na dovolenou u manželových rodičů. Doufala, že na venkově si odpočine a povede se jí zlepšit vztah s tchyní. Místo toho se ale dočkala jen sekýrování a práce od rána do večera.
Můj život se odehrává v městském tempu – práce, káva v kelímku, jízda tramvají a sluchátka v uších, abych nemusela poslouchat cizí rozhovory. Mám svůj rytmus, svoje pravidla a miluju pořádek. Někdy se ale nelze vyhnout náhodám. Tak jsem se seznámila s Lukášem. Je to kamarád mé kolegyně, která ho pozvala na náš společný výlet. Tehdy říkal nesmysly, nosil sandály s ponožkami a opaloval se v tričku. Ale uměl mi naslouchat. A tím si mě získal. Nebyla to láska na první pohled. Přesto jsme spolu začali chodit a po dvou letech jsme se vzali.
Dovolená u tchyně a tchána
Před časem jsem souhlasila, že pojedu s Lukášem k jeho rodičům na venkov. Chtěla jsem dát šanci vztahu s jeho rodinou, napadlo mě, že možná najdu společnou řeč s tchyní. Představovala jsem si líná odpoledne na terase, čtení knížek ve stínu stromů, rajčata rovnou ze zahrádky. Ticho, klid, skutečné léto.
Zpočátku se zdálo být vše v pořádku. Tchyně nás přivítala čajem a švestkovým koláčem. Lukáš a jeho táta vynášeli naše věci z auta a já stála v kuchyni. Tchyně mi vyprávěla o počasí, okurkách a sousedce, která si pořídila plastová okna. Usmívala jsem se a přikyvovala, i když jsem si ve skutečnosti chtěla jen sednout na verandu a odpočívat.
První den jsem nic neočekávala. Chtěla jsem jen vypnout hlavu. Po obědě se mě tchyně zeptala, jestli bych jí nepomohla s kompoty. „Jen na chvíli,“ slíbila. Ta „chvíle“ trvala až do večeře. Krájela jsem meruňky, míchala sirup, sterilizovala sklenice. Lukáš byl s tátou v dílně a šťourali se ve staré sekačce na trávu. Když se vrátil, jen se zeptal, jestli už je hotová večeře.
Druhý den mě tchyně znovu poprosila o pomoc v kuchyni. Loupala jsem brambory. Když jsem skončila, čekal mě další úkol – přebrat fazole. Pak jsem musela zalévat zahradu. Všechno mi to říkala s úsměvem, ale její hlas zněl, jako kdyby mi to přikazovala. Když jsem zmínila, že bych si ráda chvíli četla, odpověděla: „Odpočineš si, až zaprší. Teď je hezky, musí se pracovat.“
Lukáš nijak nezasáhl, raději utíkal za tátou do dílny.
Tchyně mě poslala nakrmit prasata
Třetí den mě tchyně vzbudila v půl šesté. Vešla do našeho pokoje bez zaklepání a prostě roztáhla závěsy. „Vstávat, den už začal!“ zahučela. Lukáš se otočil na druhý bok, něco zamumlal a přetáhl si peřinu přes hlavu. Taky bych se nejradši schovala, ale tchyně už stála u postele. „Snídaně je za půl hodiny a potom mi budeš muset pomoct s prasaty. Zaneseš jim kýbl se žrádlem. Chlapi pojedou s obilím.“
„Promiňte, co mám dělat?“
„Nakrmíš prasata. Kýbl už je nachystaný, stačí ho odnést. Čerstvý vzduch ti prospěje.“
Neodpověděla jsem. Šla jsem do koupelny, zavřela dveře a sedla jsem si na zem. Všechna naděje, kterou jsem vkládala do téhle dovolené, se rozplynula v tom venkovském stereotypu. Když jsem vyšla z koupelny, Lukáš už seděl v kuchyni a jedl chleba s máslem, jako by se nic nedělo.
„Víš, že tvoje máma po mně chce, abych krmila prasata?“ zeptala jsem se.
„Jo, slyšel jsem. Máma byla vždycky přímočará.“
„Nejde o prasata. Jde o to, že už tři dny nemám ani chvilku odpočinku. Ty jsi pořád s tátou a já tu dělám služku.“
„Hani, jsou to jen dva týdny. Nedělej z toho vědu.“
„Dva týdny ponížení? Tobě to nevadí?“
„Nevím, možná jsi prostě moc citlivá.“
Dívala jsem se na něj nevěřícně. Opravdu to nechápal. Anebo možná nechtěl. A tehdy se ve mně objevilo něco nového – nejen vztek. Poprvé mi hlavou probleskla otázka: Co vlastně dělám v tomhle manželství?
On v tom problém neviděl
„Až se postaráš o prasata, Hani, půjdeš vyplít záhony. Už to tam zarůstá,“ oznámila tchyně.
„Sama?“ zeptala jsem se.
„A kdo jiný? Lukáš jede s tátou do mlýna. Někdo se musí postarat o záhony.“
Neptala se, jestli se mi chce, nebo jestli nejsem unavená. Klekla jsem si do hlíny a tři hodiny trhala plevel. Slunce pálilo, hlína se mi lepila na ruce a z pachu kopru se mi zvedal žaludek. Jak já koprovku nesnáším! Ten večer, po návratu ze zahrady, jsem Lukášovi řekla, že to tam do konce dovolené nevydržím.
Jen se zeptal: „Ale máma ti vlastně nic špatného neudělala, že?“
Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že to nepochopí. Sbalila jsem si věci do kufru a odešla jsem z domu před svítáním, když všichni ještě spali. Po chvíli mi přišla zpráva od tchyně: „Aspoň jsi ukázala svou pravou tvář. Můj syn si zaslouží lepší manželku.“
„To si myslím taky. A udělala jsem to kvůli němu,“ odepsala jsem jí.
Už nechci nic předstírat
Do města jsem jela autobusem. Cesta se neuvěřitelně vlekla a každá zatáčka jen prohlubovala moji únavu. Celou dobu jsem si v hlavě přehrávala poslední dny, ale všechno mi splývalo – drhnutí podlahy, loupání brambor, tchyně se založenýma rukama, jak mě pozoruje při zalévání rajčat.
Doma jsem nechala kufr u dveří, zula boty a sedla jsem si na zem. Pak jsem si do vany napustila horkou vodu. Věci jsem začala vybalovat až večer. Nespěchala jsem. Každý pár ponožek, každé složené tričko pro mě bylo potvrzením, že jsem udělala správnou věc. Když jsem vybalila kufr, zazvonil telefon.
Byl to Lukáš. „Hani...“ jeho hlas zněl nejistě. „Chtěl jsem si promluvit.“
„Jsem jedno ucho.“
„Máma to někdy přežene, ale nikdy to nemyslí zle. Prostě je taková. Možná jsi ji jen vyprovokovala. Kdybys byla trochu milejší...“
„Lukáši, mě tvoje máma nezajímá,“ skočila jsem mu do řeči. „Zajímá mě, že jsi jí dovolil mě ponižovat,“ dodala jsem a zavěsila.
Pořád jsem Lukáše milovala, ale už to nebyla ta láska jako před svatbou. Začala jsem přemýšlet, co z toho bylo skutečné a co jen iluze. Možná proto jsem tak dlouho mlčela. Protože jsem věřila, že stačí čekat. Jenže i čekání má své hranice. Nebojovala jsem s tchyní. Bojovala jsem sama za sebe. Ne proto, že bych chtěla někomu něco dokazovat, ale proto, že už jsem měla dost předstírání, že je všechno v pořádku, když není...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].