
Dnes platí, co na srdci, to na internetu… Škola, kterou navštěvuje Radimova dcera Marta, sděluje ráda přes sociální sítě i úspěchy jednotlivých žáků. Motivační gesto? Jak pro koho.
Problém, který už nějakou chvíli doma s dcerou řešíme, možná nebude v současném světě ojedinělým ani raritním. Jistě, doba se mění a spolu s časem i lidé v ní.
Dřív byl přístup jiný
Sám kupříkladu dobře pamatuji roky tahání stohů sešitů a knih, protože nic jako počítače či chytré telefony neexistovalo. Určité věci sice byly jen s tužkou a papírem zdlouhavé, ale na druhé straně zase lokální. Když člověk pokazil na výtvarce obrázek, dostal nanejvýš dvojku od učitelky. Třída se zašklebila a trapas skončil v momentě odchodu ze školy.
Druhý den už bývala na programu docela jiná zábava, přičemž stejné podmínky platily i pro dílčí úspěchy. Když kluci vyhráli zápas ve fotbale, získaly gratulaci, nanejvýš – to pokud šlo o skutečně školní úspěch, visela nějaká fyzicky vytištěná fotografie kdesi na nástěnce. O soukromí se nemluvilo.
Dcera touží po kariéře zpěvačky
Jenže, čeho je moc, toho je příliš aneb člověk míní a internet mění. Dnes je totiž každé „škitnutí“ předmětem sociálních sítí, přičemž o tom, že spolužáci se často právě přes internet rádi navzájem shazují, raději nyní pomlčím. Náš problém je totiž jinde. Marta, naše starší dcera, se odjakživa dobře učí a s manželkou doufáme, že po gymnáziu nastoupí na vysokou. Bohužel, vedle studií ji těší zpěv, jenže...
Nezpívá špatně, ale také nijak zářně. Už když byla mladší, snažili jsme se jí s manželkou mnohokrát vysvětlit, že na kariéru zpěvačky nemá, jenže ona stále „jede to své“. Ráda by byla alespoň trochu vidět, jenže ani to se jí nedaří. Naneštěstí má v budově školy hned několik „konkurencí.“ Které jsou daleko „úspěšnější.“ V čem? V umístění na školních oficiálních sociálních sítích…
Ovlivnilo to její prospěch
Nedochází k tomu denně, ale čas od času škola na svůj oficiální profil vyvěsí úspěch nějakého žáka. Neměl bych nic proti, pokud by reprezentoval školu. Ovšem když jde o úspěch soukromý, pak je můj úsudek na vážkách. Není to kupříkladu dlouho, co škola sdílela jistou Martinu spolužačku jen proto, že se soukromě objevila coby komparz v jistém pořadu.
A korunu tomu pak dala příspěvkem o účasti jiné žačky v televizní soutěži, třebaže výkon této zrovna oslňující nebyl… Možná naopak. Jenže když tohle Marta zachytila, úplně s ní informace otřásly. Najednou nechtěla chodit do školy a ve finále pak všechny tyhle „momentky“ ze sítí ovlivnily i její prospěch. S vysvědčením, jaké momentálně má, se totiž může v budoucnu ucházet leda tak o nějakou soukromou školu.
Prý je to motivační záležitost
„Ano, někteří spolužáci jsou mediálně viditelnější, ale to přece není konec světa, ne? Kdo ví, jak to s nimi bude v dospělosti,“ zkoušel jsem dceři domluvit. Marně. Marta se zasekla ještě víc. A když se na školní síti nedávno objevil jistý Lukáš, další spolužák, tentokráte s informací, že dělá modela pro nějaký časopis, rozhodl jsem se už zakročit. Na schůzkách jsem konfrontoval třídní učitelku s dotazem, zda je bezpodmínečně nutné, aby škola na oficiálních profilech prezentovala i dílčí úspěchy studentů, které s její půdou nijak zvlášť nesouvisí.
„Určitě ano.“ Reagovala třídní překvapivě s vysvětlením, že jde o motivační záležitost. Když prý děti takto navzájem uvidí, že druzí jsou v něčem úspěšní, bude je to motivovat k lepším výsledkům. Sen o tom, aby další příspěvek byl právě o nich, je prý nejlepším zdrojem energie. Možná. Za svou rodinu ovšem musím namítnout, „jak pro koho.“ Protože jestli se právě z tohoto „motivačního přístupu“ naše Marta do konce devítky nesloží úplně a já spolu s ní, pak už asi nikdo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].