Martin Dejdar o zásadním životním rozhodnutí, které s manželkou museli udělat během 10 dnů

Herec Martin Dejdar (60) má s manželkou Danielou dvě děti, syna Matěje (26) a dceru Sáru (20), která aktuálně studuje v Americe. Danielu dříve česká média označovala za paní Columbovou, protože se ve společnosti příliš často neobjevovala, a Martin Dejdar v talkshow Na kafeečko částečně vysvětlil proč - dlouhé roky pečovala o rodinný krb a všechny ostatní povinnosti s rodinou spojené, zatímco on se naplno věnoval herecké profesi.

A je to právě rodina, co je podle Martina Dejdara tím nejdůležitějším faktorem v jeho životě. „Je to jako u Simpsonových. V podstatě jo. Když si to vezmeš, tak Simpsonovi se vlastně nenávidí – fotr škrtí synka, ten chrochtá. Ale ve výsledku se mají vždycky rádi. Vždycky to skončí dobře,“ zamýšlí se v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou herec, který je mimo jiné dabérem Barta Simpsona. „Jsme trochu žlutí. Ale je to o tom, že ti lidé se mají rádi. Jsou schopní se pohádat, mít úplně jiné názory – radikálně – ale jsou schopní se na těch hlavních věcech domluvit. Pomoct si a podržet se, povzbudit se. To si myslím, že je základ.“

Martin Dejdar oslaví 30. výročí s manželkou Danielou: Jaký je jeho recept na spokojené manželství?

Martin Dejdar má recept na spokojené manželství

Martine, s manželkou Danielou jste spolu déle než 30 let. Jak to udělala, že s tebou vydržela tak dlouho?
Myslím, že je to také tím, že se mnou byla od začátku mé kariéry. Takže celé to, jak to chodí – jak se není doma, jak se musí pracovat, co všechno se pro to musí udělat – byla u toho velmi záhy. Opustila svoji nastartovanou kariéru a vzala na sebe úděl ženy, která se stará o zázemí, o děti, a je schopna se postarat o všechno ostatní, co k tomu má fungovat. Tak, abych já mohl tu svoji profesi dělat minimálně na 80 procent. A vším si prošla se mnou.

Musela zažít právě tvůj obrovský boom popularity, kdy to s člověkem přece jenom zamává. Byl jsi hodně mladý, ten tlak fanynek… byl jsi chvíli nepříjemný?
Asi jo. Ale to by ses musela zeptat jí. Já to nejsem schopen posoudit ani vnímat. Asi jo, ale nemyslím si, že by to se mnou zamávalo tak, že by si někdo mohl říct, že mi úplně hráblo. Možná taky, asi si to někdo říká do dneška – určitě. Ale nemyslím si, že by to takhle bylo. Já jsem pořád měl v sobě toho kluka z Chrasti u Chrudimi, úctu a respekt k tomu, že jsem se mohl najednou potkávat s těmi herci, které jsem obdivoval už v televizi. Byly to pro mě legendy. A když mi najednou začali říkat „kolego“ a začal jsem si tykat s Jiřinou Bohdalovou, tak to byl nějaký vrchol, který ale cítím dodneška – to jsou ti lidé z té televize. Nevnímám ani tak sebe, ale ty ostatní pořád.

Už jen tvoji kolegové v Ypsilonce...
Přesně tak. Takže pořád ve mně byla tahle úcta k lidem.

Přes 30 let trvající manželství českých hvězd: Nejlepší rady Rajské, Termerové, Rosáka i Hemaly

Kvůli šikaně syna došlo ke stěhování do USA

Tvé jméno zkrátka rezonuje a údajně to ve škole nemělo dobrý vliv na tvého syna. Co jsi v té době jako první věc začal řešit, když jsi se dozvěděl, že tvého syna někdo šikanuje?
Co s tím budeme dělat. První věc byla škola. Šli jsme do školy, protože to bylo jasné, bylo to přes maily, takže ten průkazný materiál tam byl. Přestože pan ředitel tam byl skvělý, tak oni s tím nemohli žádným způsobem něco dělat. Klukům bylo dvanáct.

Jak ses to dozvěděl?
Dozvěděli jsme se to od kamaráda toho našeho Matěje. On by nám to nikdy neřekl.

On vás nechtěl stresovat.
Jo. Prostě se za to styděl, takže s tím nechtěl stresovat. A my jsme se to dozvěděli o prázdninách od jeho kamaráda. Tak jsme to začali nějak řešit. Ta škola si s tím fakt neuměla poradit, přestože zrovna tenhle kluk už byl asi ve druhé nebo třetí škole právě kvůli kázeňským problémům. Ale vzhledem k jeho věku a nechuti jeho rodiny s tím něco dělat, tak to prostě nešlo. Říkal jsem si, co jiného můžu dělat? Prostě toho kluka vzít a chránit ho. „Tak mám dvě možnosti. Buď ho přejmenuju, anebo prostě půjde pryč, ale úplně pryč. Protože tady u nás se mu tohle může stát kdekoliv.“ Takže 1. srpna jsme se s manželkou rozhodli, že se letí pryč, a 10. srpna jsme odletěli na Floridu.

To je neuvěřitelný příběh...
Mezitím jsme si pronajali na měsíc barák. Na měsíc, protože jsme nevěděli, co se bude dít. Pátého srpna jsme pozvali celou rodinu na večeři, kde jsme jim to sdělili. To nebyla hezká večeře. Fakt to nebylo příjemné. Sourozenci, oboje rodiče… nebyl pro příjemný večer. No a 10. srpna jsme se sebrali a odletěli jsme. Nic jsme neměli, protože jsem říkal: „Hele, zkusíme to. Vlastně nemůžeme o nic přijít. Když se vrátíme, tak pokračujeme dál. Je srpen, nikdo nebude nic vědět, jede se dál. Budeme to prostě nějakým způsobem řešit, anebo se to pokusíme vyřešit takhle. Nemůžeme o nic přijít.“ Navíc 10. jsme letěli a já jsem se musel 15. vrátit, protože už jsem měl práci. Čili já jsem tam byl pět dní.

Takže tam zůstali sami. V cizí zemi.
Ano. Bez ničeho.

Tanečník Heleny Vondráčkové: Mám přísnou dietu, abych s Helenkou udržel krok, říká Tomáš Slavíček

První léta na Floridě nebyla pro rodinu Martina Dejdara snadná

Pravděpodobně nastaly i problémy s jazykovou bariérou...
Ano. Jasně. Dcera ani slovo, ta neuměla nic. Ta šla do druhé třídy a neuměla anglicky ani „dobrý den“. A syn uměl „dobrý den“ a „na shledanou“ – z angličtiny, na kterou chodil na své škole. No a přijeli jsme tam. Impuls pro to bylo také to, že Matěj hrál tehdy hokej a kousek odtud otevírali mezinárodní hokejovou akademii pro kluky v jeho věku – a jeden český kluk už tam byl. Bylo to 5 mílí od našeho pronajatého domu a bylo to i se školou. Takže super, o Matěje bylo postaráno. A hned ho vzali, prostě super.

No a teď co se Sárou.
Ta chodila v Česku do Montessori v Modřanech, tak jsme hledali. A byla tam Montessori škola – byla hodně daleko, třeba půl hodiny autem. To v Americe samozřejmě není daleko, to je rohem. Tak jsme si tam naplánovali návštěvu u ředitelky. „Tak jo, tak přijďte.“ Byl to přízemní domeček, kolem něj plot a zahrada. Byla tam dvířka, na nich zvonek s mluvítkem. Zazvonili jsme a z toho mluvítka se ozvala naprosto nesrozumitelná angličtina. Skončila a my na sebe s Danielou jen koukali. „Tak co jsi rozuměla?“ „Ani slovo.“ „Já taky ne. Víš, co teď máme dělat?“ „Ne.“ „Tak to je v p*deli. Tak máme zase dvě možnosti. Buď zvonek zazvoní, dveře se otevřou a my půjdeme dál, nebo jedeme domů. To se nedá nic dělat.“

Jak jste to vyřešili?
Zazvonil zvonek, šli jsme dál, a všechno už se potom odvíjelo jinak. Já jsem za pět dní odletěl a manželka tam s dětmi byla jeden a půl měsíce úplně sama a prostě začali. Všechno museli budovat. Dcera začala chodit do té školy mezi Amíky. Ona neuměla ani slovo, takže prvních čtrnáct dní pro ni bylo krutých, ale velmi rychle se adaptovala.

A zůstala tam dodnes, studuje v Americe.
Ano. Mezitím vystudovala střední školu v Česku a už se tam zase vrátila.

Manželky slavných: Jak vypadají a co dělají paní Dejdarová, Hemalová nebo Koptová

Držíme při sobě jako Simpsonovi

Jaký pro vás byl ten návrat do Česka?
Když to vezmeš ze dvou pohledů, z profesního a rodinného, tak možná pochopíš tu naši profesi. Pro mě to bylo skvělé. Když jsem byl v Česku, tak jsem měl tu práci přesně naplánovanou. Věděl jsem, kdy tam za nimi zase poletím, a věděl jsem, že se stoprocentně věnuju práci. Na nic jiného jsem nemusel myslet. Jestli na place budu o hodinu déle, nebo nebudu… vůbec jsem tyhle věci neřešil, protože mě nic neomezovalo – a teď to nemyslím špatně.

A když jsem odletěl za nimi, tak jsem se zase 24 hodin denně věnoval jim a byl jsem jenom pro ně. V Česku, když jsou doma, k takové situaci nikdy nemůže dojít. Takže já jsem ráno sednul na kolo, jel se Sárou do školy, pohoda, povídali jsme si. A celou dobu jenom s nimi. Trénink, zápas, škola, na pláž, na golf, na tenis – všechno spolu. Zpětně jsme nad tím přemýšleli a v té době jsme vlastně ve výsledku byli nejvíc času spolu, jak jsme kdy byli.

Kolik roků to trvalo?
Pět let. Matěj tam byl potom sám. Když se dcera s manželkou vrátily, tak byl potom na škole v Kanadě a v Connecticutu. Byl tam sám další čtyři roky a pak se zase vyměnili. On se vrátil do Česka a Sára odletěla na školu.

Jste opravdu rodina, která drží pohromadě, a zvládli jste neuvěřitelné věci. Klobouček. To je asi štěstí, ne? To nejde vytvořit.
Je to o tom umět se vyrovnávat s extrémními situacemi. Je to fakt o tom. A vědět co chceš, o co ti jde. Jestli ti tihle lidé za to stojí. Jestli z nich cítíš nějakou podporu, ale i to, že prostě držíš pohromadě – přes všechno. Je to jako u Simpsonových. V podstatě jo. Když si to vezmeš, tak Simpsonovi se vlastně nenávidí – fotr škrtí synka, ten chrochtá. Ale ve výsledku se mají vždycky rádi. Vždycky to skončí dobře. A myslím, že tohle je podstata Simpsonových – proč to tak drží. Protože ať je ta rodina, jaká chce, jak je disfunkční, tak ve výsledku se mají rádi. Tím nechci říct, že jsme disfunkční.

Ne, ale jste trochu žlutí.
Jsme trochu žlutí. Ale je to o tom, že ti lidé se mají rádi. Jsou schopní se pohádat, mít úplně jiné názory – radikálně – ale jsou schopní se na těch hlavních věcech domluvit. Pomoct si a podržet se, povzbudit se. To si myslím, že je základ.

O čem dalším promluvil herec Martin Dejdar:

• Jak vznikala jeho autobiografie a také Ozzákova kuchařka
• Jak vzpomíná na své herecké začátky a studia
• Jaké bylo dětství s tatínkem námořníkem v exotických zemích
• Proč by dnes každého pozval do divadla Ypsilonka
• Jak vzpomíná na své nejslavnější herecké kolegy

Na fotografie Martina Dejdara s jeho manželkou a dětmi se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Martin Dejdar o zásadním životním rozhodnutí, které s manželkou museli udělat během 10 dnů

+ 13 fotek + 14 fotek