Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára neplánovala mít děti, ale nakonec se nechala přemluvit. Teď toho lituje. Její mateřský instinkt spí a ona nemá k malému synovi žádný vztah. Podporu a pochopení nenašla ani u své mámy.
Ještě jsem ani pořádně nesáhla po časopisu a z postýlky už se ozval pláč. Dělala jsem, že to neslyším, ale písmenka se mi rozmazávala před očima a já si nemohla vzpomenout, co jsem vlastně před chvílí četla. Do háje! Pustila jsem rádio a natáhla jsem se na gauči. Snad malý usne. Vždyť co by ještě chtěl, když celý den nedělám nic jiného, než ho krmím, přebaluju a věnuju se mu?
Zavřela jsem oči a představila si, že jsem zpátky v práci, všude kolem mě to žije – lidé pracují, baví se spolu, zvoní telefony... Zdálo se mi, že slyším klapot svých podpatků, když jsem procházela kancelářemi. Ta pitomá iluze! Co když se miminko začne dusit nebo se mu něco stane?
Vyskočila jsem a šla ho zkontrolovat. Všechno bylo v pořádku. „No vidíš, nemohl bys chvilku spát?“ zeptala jsem se tiše. „Jak dlouho mě hodláš vydírat pláčem?“
Nechtěla jsem mít děti
Vždycky jsem věděla, že nechci děti. Nikdy jsem neměla potřebu mazlit se s batolaty, nosit je v náručí nebo nahlížet do cizích kočárků. Děti mě jednoduše nebraly. A přesto jsem se nechala přesvědčit, že když neporodím, o něco přicházím! Můj muž mě také napálil – tvrdil, že mu na dětech nezáleží a že si vystačíme jen my dva. Pak na něj začala tlačit jeho máma se sestrami a on najednou zjistil, že jeho největším snem je být otcem. A teď si v práci žije svůj život, zatímco já jsem čtyřiadvacet hodin denně uvězněná v bytě s miminem!
Přebalila jsem malého. „Měl ses narodit někomu jinému,“ řekla jsem, když jsem se mu podívala do modrých očiček. „Někomu, kdo by tě miloval a opravdu si tě přál.“ Odpovědí mi bylo jen krknutí a trocha mléka, které mu steklo po bradě.
„Vidím, že už si s Lukáškem povídáš,“ ozval se za mnou manžel a já leknutím nadskočila.
„Kdes se tu vzal?“ vyhrkla jsem. „Plížíš se jako zloděj!“
„Vrátil jsem se dřív, chtěl jsem být chvíli s rodinou,“ zazubil se a poskakoval po bytě s dítětem v náručí. „Poslední dobou je těžké tě potěšit, Kláro,“ dodal a podíval se na mě. V jeho pohledu byla výčitka, nebo snad dokonce... odpor? Ten pohled jsem neviděla poprvé, něco mi napovídalo, že mě pomalu odsouvá na vedlejší kolej. A kdo by mu to měl za zlé? Co je zajímavého na ufuněné, znuděné ženské, která už několik měsíců neotevřela knížku, nebyla v kině a celý den se motá po bytě v županu? Ale co mě skutečně šokovalo, bylo, že city, které dřív patřily mně, začal přenášet na naše dítě.
Manžel se zbláznil
„Rád bych si to s tebou vyměnil,“ řekl mi nedávno. „Musí být nádherné cítit, jak je to malé stvoření bezbranné a naprosto závislé na tobě. Prostě být s ním...“
Můj manžel se zbláznil... Vážně. Došla jsem do kuchyně, vzala jsem lahvičku, odstříkala si mléko a postavila ji před něj. „Když ti to přijde tak úžasné, můžeš ho nakrmit,“ pronesla jsem sarkasticky. „Já musím vypadnout. Pokud se nedostanu na vzduch, tak....“
„Cože? Kam jdeš?“ polekal se manžel.
Málem jsem mu odsekla „kamkoli“, ale ovládla jsem se. „Na procházku do parku,“ uklidnila jsem ho. „Miminko je přebalené a nejspíš nebude mít hlad dřív než za hodinu. Mléko ohřej ve vodní lázni, nezapomeň na to. Musím na chvíli ven, bolí mě hlava a víš, že kvůli kojení nesmím brát prášky...“
Už nemůžu dál
Hodila jsem na sebe kabát a vyrazila ven. Prošla jsem kolem nákupního centra a zamířila do parku. Tam jsem se sesunula na lavičku. Vytáhla jsem mobil a zavolala mámě. Když jsem uslyšela její hlas, rozplakala jsem se.
„Co se děje, Klárko?“ vyděsila se. „Je něco s Lukáškem?“
„Mami, já jsem tak nešťastná,“ vzlykala jsem. „Potřebuju pomoc.“
„Co se stalo? Je malý nemocný?“
„Ne, to já jsem nemocná. To já mám problém,“ zasípala jsem zoufale. „Měla jsi přijet, a nepřijela jsi! Všichni slibovali, že mi pomůžou, a teď, když je fakt potřeba, nikde nikdo... Mami, já takhle nemůžu žít! To proto jsem studovala a tolik jsem se snažila? Mami, já to dítě nechci, slyšíš? Nechci ho!“
Na druhém konci bylo ticho. „Tak tohle už nikdy neříkej!“ přikázala přísně po chvíli. „Jsi unavená, holčičko. Každá žena to tak občas má, ale mateřský instinkt nám pomáhá to překonat. Vrať se domů. Jsi zodpovědná za ten malý život. Seber se.“
„Na takové rady ti kašlu,“ zamumlala jsem a vypnula mobil.
Pak jsem vstala a pomalu jsem se vydala zpátky domů. Přemítala jsem o tom zatraceném mateřském instinktu, který mi osud očividně odepřel. V hlavě mi pořád zněla mámina slova. Možná, opravdu jen možná, se jednoho dne i já naučím být mámou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
