Bronislava (38): Nesnáším děti, a tak vlastní určitě nechci. O to víc nechápu, proč je tak přitahuji

Už v dětství jsem věděla, že to mám jinak. Ostatní kamarádky si hrály s panenkami nebo vozily kočárek. Já nikdy. Nikdy jsem netoužila vozit kočárek s panenkou. Nikdy jsem panenku nečesala a neoblékala jí šaty.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (30): Chceme svatební den bez dětí. Někteří kamarádi se ale naštvali a radši nepřijdou

Nejtěžší je zůstat sám sebou

Moje mamka pochází ze čtyř dětí a táta ze tří. Tudíž jsme rozvětvená rodina, kde má každý minimálně dvě děti. Jen já jsem se nějak nepovedla. „Broni, je ti dvacet pět let, na co čekáš? Děti potřebují mámu, která má sílu. Tak neotálej,“ popřála mi tenkrát k narozeninám tímto způsobem mamka. Dlouho jsem před rodiči svou averzi vůči dětem skrývala. Ale když mi bylo třicet, šla jsem s kůží na trh.

„Mami, ale já děti nechci. Nemám je ráda. Nemám v sobě mateřský pud. Vím to od dětství. Nedokážu to popsat, ale vím to. A vím, že svého rozhodnutí nikdy nebudu litovat,“ oznámila jsem rodičům po dalším jejich nátlaku. Mamka plakala a otec mě nechápal. Kroutil hlavou a pronesl, že jsem hloupá. Jejich postoj mě urazil. Nezasloužila jsem si jejich opovržení. Můj život, moje volba, jak ho prožiju.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (34): Chtěla jsem dovolenou bez dětí. Nechala jsem je u tchyně a vypla telefon

Svůj život si užívám

Na dovolené jezdím zásadně do hotelů, které jsou určené pouze pro dospělou klientelu. Nic mě nedokáže zkazit náladu víc, jak neukázněné dítě v restauraci. Vadí mi kojící matky na veřejnosti. Vadí mi brečící děti v dopravních prostředcích. Nikomu to neříkám. Příjemně se usmívám za každé situace, ale uvnitř mě to vře. A jsem ráda, že děti nemám. Nesnáším dětský pláč a křik.

O to víc nechápu, proč mě děti milují. V kavárně sedí deset lidí a dítě si vybere mě, komu půjde ukázat svou hračku. To samé v letadle. Jsou tam desítky lidí a jsem to já, která vždy vyfasuje dítě poblíž mé sedačky a to dítě se zaměří na mě. Nutí mě s ním komunikovat a co horší, jeho rodiče své dítě nechají, aby mě obtěžovalo. To považuji za vrchol drzosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (29): Bratr chtěl svatbu bez dětí, prý je to dnes moderní. Rozzuřil se, když jsem přišla se synem

Děti mých bratrů toleruji, ale nevyhledávám

Mám dva bratry a oba mají děti. Jeden bratr respektuje můj postoj k dětem a tomu i přizpůsobil své chování. Zatímco mladší bratr mě nechápe. Jeho žena, moje švagrová, děti neustále podněcuje, aby ke mně chodily a dožadovaly se nějaké činnosti. „Teto, přečteš nám knížku? Nebo nezahraješ si s námi nějakou hru?“ ptají se mě hned po příchodu.

Zřetelně vidím, že je poslala jejich matka. Nechápu, proč má moje švagrová pocit, že mě v mém názoru zlomí. Je to taková bio matka, která má středobod vesmíru ve svých dětech. Ať si to tak má. Jsem ráda, když si každý člověk najde v životě něco, co mu dává smysl. Pro mě to je moje práce, cestování a studium třetí vysoké školy. Prostě se ráda sebevzdělávám a starám o sebe. Nikomu s tím neubližuji. Nikoho neobtěžuji. Jen vyžaduji respekt k mým postojům. A to je pro některé členy mé rodiny nadlidský výkon.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (34): Zjistila jsem, že nedokážu být bez dětí. Jak mám od nich odjet, je mi zle