Hana (64): Rozhodla jsem se prodat dům a cestovat po světě. Děti mě nechápou a kamarádky mi závidí

Celý život jsem snila o cestování, ale pořád jsem to odkládala. Vždycky bylo něco důležitějšího – děti, manžel, práce. Neříkám, že to nebyly důležité věci, ale kvůli tomu, že jsem neposlouchala hlas svého srdce, jsem se nikdy necítila úplně šťastná. Teď konečně můžu dělat to, po čem jsem vždycky toužila.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (65): V důchodu jsem se stala instruktorkou jógy. Nikdy není pozdě začít znovu žít

Nevdávala jsem se z lásky

Můj manžel zemřel před deseti lety. Najednou jsem zůstala sama v prázdném domě. Děti asi čekaly, že tam budu sedět navěky a truchlit. Je pravda, že první rok po Karlově smrti byl těžký. Jeho předčasný odchod mě hluboce zasáhl a byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už se z toho nevzpamatuji.

Často jsem přemýšlela, jestli jsme s Karlem byli opravdu šťastní. Nejsem si tím tak jistá. V mnoha ohledech jsme se k sobě nehodili. Doufala jsem, že se to časem spraví, ale nikdy k tomu nedošlo. Velká láska mezi námi nebyla, vzali jsme se hlavně z rozumu.

Dům jsme si koupili hned po svatbě. Karel ho sám zrekonstruoval, byl to jeho obor, měl vlastní stavební firmu. Vychovali jsme tři děti a náš dům byl vždycky plný smíchu a života. Jenže teď v něm žiju sama a je na mě prostě moc velký.

„Proč se nevyměníš s Petrou?“ navrhovaly mi kamarádky. Petra je moje nejstarší dcera. Má dvě děti a žije v bytě. Zamýšlela jsem se nad tím, ale nakonec jsem to zamítla. Petra si přece poradí i bez mého domu. Druhým důvodem byla myšlenka, kterou jsem měla v hlavě už nějakou dobu. Chtěla bych prodat dům a cestovat po světě. Stačil by mi malý byt k pronájmu, zbytek peněz bych investovala do snu, který jsem celý život odkládala. Kdy jindy než teď? Času mám dost, takže je na to ideální doba.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (66): Druhou lásku jsem našla až v důchodu. Dcera mi řekla, že už na to nemám věk

Děti se mnou nesouhlasí

Byly mi jasné dvě věci. Zaprvé – za dům dostanu slušné peníze. Zadruhé – v rodině to vyvolá poprask. Nepochybuji o tom, že děti počítaly s tím, že po mé smrti dům prodají a rozdělí si peníze. Asi by radši viděly, jak se chystám na pohřeb, než že si listuji nabídkami cestovek. Proto jsem jim to oznámila až po prodeji.

„Ty ses úplně zbláznila!“ vybuchla Petra. Dorota a Jakub ji hned podpořili. „Prodala jsi dům, aniž by ses nás zeptala?“

Taková reakce mě nepřekvapila, ale zabolela. Dorota mi rovnou vpálila, že v mém věku bych měla hlídat vnoučata, ne lítat po světě. Jakub se začal tvářit, že má obavy o moje zdraví, samozřejmě zbytečně. Jsem v perfektní kondici. A moc dobře vím, že senioři běžně cestují po světě.

Problém byl jinde. Moje děti neunesly, že nechci být klasická babička. Nikdy jsem se tím netajila. Když jsem jim oznámila, že odlétám na měsíc do Japonska, měli jste vidět ten cirkus. „To je naprostý nesmysl,“ rozčilovala se Petra. „Vyhodit tolik peněz za takový rozmar!“

„A proč ne?“ zeptala jsem se klidně.

„Tatínek se obrací v hrobě!“ vytáhla Petra nejtvrdší argument. „Potřebujeme tě tady, ne někde v Japonsku!“

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (64): Myslela jsem, že už mě nic nečeká. Kamarádka mi ukázala, že život v důchodu může být zábava

Svých snů jsem se nevzdala

Už jsem měla dost neustálého naplňování očekávání ostatních. Celý život jsem obětovala někomu jinému. A dost. Nevzpomínám si, že by se mě někdy někdo z nich zeptal: „Mami, jsi šťastná?“ Můj zesnulý manžel taky ne.

I když mě kvůli cestě do Japonska čekalo pár pořádných hádek, nevzdala jsem to. A víte co? Ty týdny v Japonsku byly jedny z nejkrásnějších v mém životě. A to byl teprve začátek, následovala Itálie a Finsko.

Děti pořád doufaly, že „dostanu rozum“. „Proč jsi tak paličatá?“ vyčítala mi Dorota, jako by mluvila s nezbednou puberťačkou. To se mi nelíbilo ani trochu.

„Prosím tě, mluv se mnou s respektem. Jsem dospělá a mám právo rozhodovat o svém životě...“ bránila jsem se. Samozřejmě jsem si vyslechla, že jsem sobecká, protože utrácím svoje vlastní peníze a jim nic nedám. Některé kamarádky se se mnou přestaly stýkat, prý jsem zradila rodinné hodnoty. Ale nemůžou být dál od pravdy. Celý život jsem dřela a šetřila. Ne proto, abych nakonec živořila a koukala z okna.

V naší společnosti přetrvává představa, že starší ženy mají až do smrti žít jen pro druhé. Jenže já jsem člověk, mám své sny a touhy. Miluji svá vnoučata, ale nejsem jejich neplacená chůva. Miluji taky cestování, objevování nových míst a pocit svobody. A na tom není vůbec nic špatného. Moje děti – a všichni ostatní – si na to budou muset zvyknout. Některé kamarádky mi teď závidí. Taky by rády dělaly něco jiného, ale nemají odvahu říct si o vlastní štěstí...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (63): Manžel mě v důchodu začal přehlížet. Ukázala jsem mu, že ještě nepatřím do starého železa

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].