Facebook
Instagram
Jak by měl vypadat život v důchodu? Paní Tereza seděla u televize a nic jiného ji nelákalo. Její sousedka byla naopak i v důchodu plná energie a snažila se Terezu přimět, aby chodila mezi lidi a zkrátka žila.
Lída (63) a já jsme se do našeho bytového domu přistěhovaly ve stejnou dobu, v osmdesátých letech, kdy podniky měly vlastní bytová družstva a přidělovaly bydlení svým zaměstnancům. Bydlely jsme na stejném patře, na opačných stranách schodiště. Naši manželé pracovali ve stejném podniku, měly jsme děti přibližně ve stejném věku, takže není divu, že jsme se spřátelily.
Mohla jsem se na ni vždy spolehnout
Když můj manžel zemřel, Lída byla nejčastějším hostem v mém, teď už prázdném bytě, protože moje děti dávno vyletěly z hnízda. O několik let později zemřel i její manžel. Zůstaly jsme samy, ale naštěstí jsme měly jedna druhou.
Lída byla vždy plná energie a velmi veselá. Pracovala jako zdravotní sestra v nedaleké nemocnici. Nikdy si nestěžovala, vždy na všem viděla to pozitivní. Když jsem měla před sebou odchod do důchodu, vykreslila mi nádhernou představu života se spoustou volného času.
„Konečně budeš mít čas jen pro sebe. Nikdo ti už nebude říkat, co nemůžeš. Svět ti leží u nohou!“ vysvětlovala.
„Ale já nepotřebuji čas pro sebe. Byla jsem spokojená se svou prací. Teď budu jen sedět doma a koukat na telku.“
„Najdeme ti nějakou činnost. Nebudeš se trápit mezi čtyřmi stěnami,“ ujišťovala mě.
„Za rok to čeká i tebe. Uvidíme, co budeš dělat pak...“ zamručela jsem.
Shodou okolností můj vnuk tehdy chytil nějakou ošklivou nemoc ve školce a dcera se zetěm si nemohli vzít volno. První dva týdny v důchodu jsem strávila péčí o malého vnuka.
Ona si důchod užívá
Ani jsem si nevšimla, jak uplynul ten rok, který Lídě chyběl do důchodu. Během té doby se mě snažila přemluvit, abych se zapojila do různých aktivit v místním kulturním centru, dokonce mě přesvědčovala k online kurzům pletení nebo šití, ale neměla jsem na to energii.
Když přišel první den jejího života v důchodu, vtrhla ke mně brzy ráno, oblečená jako na horskou túru.
„Sbal si věci! Jedeme na výlet,“ oznámila mi mezi dveřmi.
„Copak ses zbláznila. Na jaký výlet? Plánovala jsem dnes umýt okna, musím nakoupit, uvařit oběd...“
„Nákupy a okna neutečou, ale čas ano. Připrav se, jedeme!“
Nenechala jsem se přemluvit, takže Lída se vydala do hor, zatímco já zůstala se svými okny. Večer se vrátila a zářila radostí.
„Potkala jsem úžasného muže. Celý den jsme šli spolu a na konci jsme si vyměnili telefonní čísla...“ vysvětlovala mi vesele.
„Jen se do něčeho nezapleť. Teď je tolik podvodníků a šejdířů!“ varovala jsem ji.
„Neboj se. Václav vypadá důvěryhodně. A kromě toho, není to nic vážného. Nic se mi nestane, když s ním jednou nebo dvakrát zajdu na kávu...“
Nechci jezdit k cizím lidem
To jednou nebo dvakrát se proměnilo v nespočet schůzek. Václav (64) bydlí v malé vesnici nedaleko našeho města, je penzionovaný učitel dějepisu
„Možná bys někdy mohla jet se mnou. Pořádáme s Václavem a jeho přáteli bridžové večery. Je tam příjemná atmosféra, jeho přátelé vyprávějí úžasné historky.“ přemlouvala mě Lída.
„Ale já neumím hrát bridž.“
„To není nic těžkého, rychle se to naučíš.“
„Co tě nemá... Já, stará bába, nebudu jezdit k cizím lidem na večírky!“ bránila jsem se.
„Jsi skoro stejně stará jako já!“ odpověděla nakvašeně, otočila se a odešla.
Chvíli jsem litovala, že jsem s ní nejela, ale pak jsem zapnula svůj oblíbený seriál a rychle na to zapomněla. Zeť mi nainstaloval do televize aplikaci, ve které mohu sledovat několik dílů za sebou, aniž bych musela čekat, až je budou postupně vysílat.
Změnila svůj vzhled
O dva dny později mě Lída opět navštívila. Vypadala jinak.
„Co jsi udělala se svými vlasy?“ zeptala jsem se.
„To je můj nový účes. Pěkný, viď...“
„No... pěkný, ale vypadá tak nějak... mladistvě.“
Moje kamarádka se vzdala nošení drdolu a nechala se ostříhat na páže. Skutečně jí to ubralo pár let.
„Kadeřnice mi doporučila skvělé přípravky na vlasy. Tobě by se také hodila nějaká změna. Za pár týdnů k ní půjdu půjdu znovu. Nechceš jít se mnou? Má opravdu talent na výběr účesů.“
„Jsem spokojená s tím, co mám na hlavě,“ odpověděla jsem rychle.
Když Lída odešla, podívala jsem se do zrcadla. Vlasy svázané v povadlý drdol, barva jako myší kožíšek. Pod nimi skoro vybledlé obočí a oči bez jiskry. Vypadala jsem, jako by mi bylo osmdesát. A k tomu babičkovské sukně a volné blůzy. Možná opravdu potřebuju změnu...
Překvapila mě
Druhý den moje sousedka přišla s dalším nápadem.
„V našem kulturním domě je univerzita třetího věku. Dělají tam neuvěřitelně zajímavé věci. Jsou tam přednášky, divadelní klub a různé řemeslné dílny. Pojď, přihlásíme se na něco spolu,“ volala mě.
„Nikdy jsem neměla talent na řemesla a jeviště není nic pro mě. Já to raději odmítnu.“
Přihlásila se sama. Každých pár dní ke mně přišla, aby mi sdělila, co nového dělala. Poznala tam spoustu nových lidí, takže její návštěvy byly stále vzácnější. Začala jsem se cítit osaměle. Moje dcera bydlela daleko, na návštěvu k ní jsem se dostala jenom občas. Oba se zetěm pracovali a vnuk chodil do školky, takže sami také neměli čas navštěvovat mě. Seděla jsem tedy před televizí a sledovala svůj oblíbený seriál.
Jednoho večera se ozval zvonek. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem cizího muže. Už jsem mu chtěla zabouchnout dveře před nosem, když zpoza něj vykoukla Lída.
„Překvapení! Nechtěla jsi přijít na naši bridžovou partii, tak jsme přišli s Václavem k tobě.“
Nemohla jsem je jen tak vyhodit, takže jsem je pustila dovnitř. Cítila jsem se trapně, protože jsem byla ve vytahaném domácím oblečení.
„Nemám vám ani co nabídnout... Nevěděla jsem, že přijdete...“ řekla jsem omluvně.
„Jasně, že jsi to nevěděla, mělo to být překvapení. Sedíš tady sama jako jezevec ve své noře. S občerstvením si nedělej starosti, přinesli jsme víno, čerstvou bagetu a sýry...“
Začala jsem znovu žít
Ten večer byl opravdu příjemný. Václav vyprávěl zajímavé příběhy z minulosti čtvrti, kde bydlím, a pak mě naučili hrát bridž. Ukázalo se, že to není nic těžkého a je to opravdu zábava.
„O víkendu se s Václavem a jeho přáteli chystáme na výlet. Václav bude naším průvodcem. Tentokrát nemůžeš říct ne,“ řekla Lída, když se chystali k odchodu.
„Dobře. Asi budu muset jít nakupovat, nemám ani pořádné boty na túru.“
„Zítra ti půjdeme vybrat nové boty,“ usmála se Lída.
Tímto způsobem mě přesvědčila, že život v důchodu nemusí být omezen na sledování seriálů a sezení doma. Samozřejmě jsem se také přihlásila na univerzitu třetího věku. Teď chodíme s Lídou na přednášky a oblíbila jsem si i řemeslné dílny. Ukázalo se, že mám talent na háčkování a opravdu mě to baví...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
