Facebook
Instagram
Kamila je single a dobrovolně bezdětná. Když vyrazila na chalupu s kamarádkou a jejími čtyřmi dětmi, měla z toho obavy. Ale energie a optimismus dětí jí ukázaly, že mateřství nemusí být až tak špatná věc.
Připadalo mi to jako noční můra. Jak jinak by se single žena a zarytá odpůrkyně dětí mohla dívat na to, že má strávit pět dní u kamarádky s jejími čtyřmi potomky...
Mám ráda svůj život
A co jsem zjistila? Děti jsou ideálními společníky. Jsou upřímné, bystré a chytřejší než spousta mých přátel. Jsou rozkošné. Smutně jsem si uvědomila, že možná něco ztrácím. Je mi 34 let, mám za sebou stovky osamělých večerů. Hodně sexu, málo lásky. Starám se jen o kočku. Až potkám toho pravého, měla bych otěhotnět, vydržet období plenek a kolik, jen abych měla rodinu? Jsem jediná single žena s takovými myšlenkami?
Otevřeně říkám, že miluji svůj klidný život, skvělou práci a malý byt zařízený mnou od A do Z. Nikdo tam nedělá nepořádek, nikdo nedělá hluk. Moje kamarádka, která se v jednadvaceti provdala za mnohem staršího muže a za dvanáct let porodila čtyři děti, mi připadala jako mimozemšťanka. Od té doby, co se jí narodilo první dítě, jsem ji viděla jen zřídka, prostě jsem se jí vyhýbala. Jedna návštěva muzea mi stačila. Děti křičely a já se chtěla propadnout do země.
Když jsem slíbila, že s ní pojedu na chatu, musela jsem se přemáhat. Jenže jsem zjistila, že ona investovala dobře a vybrala správnou životní cestu. Já mám stále stejnou práci, zatímco ona má čtyři úžasné děti...
Nikdy jsem si tak nevyčistila hlavu
Dorazila jsem v pátek večer. Přivítal mě křik, radost a milion otázek. "Zahrajeme si Monopoly? Jaké knihy máš ráda? Hraješ Minecraft?" ptalo se jedno dítě přes druhé. K tomu jsem byla zapojena do přípravy večeře pro celou posádku.
Teprve v jedenáct večer jsem si uvědomila, že nemám signál, nemůžu sledovat Facebook, pracovat, psát lidem zprávy. A upřímně, bylo mi to jedno. Milé matky, je to tak, že děti vás dokážou odtrhnout od práce jako nikdo jiný?
V domě vládl chaos, nepořádek, v předsíni se povalovala spousta bot. Pro mě, pedantku, něco neuvěřitelného. Po jednom dni jsem to přestala vnímat. Dojímaly mě snídaňové žádosti: „Teto, uděláš nám sendviče? Můžu s něčím pomoct?“ Nemluvě už o tom, že mi bylo úplně jedno, jak vypadám v plavkách na pláži, protože děti skákaly do vody, stříkaly na mě, táhly mě do vody. Neměla jsem čas porovnávat se s ostatními ženami. Milé matky, je to tak, že děti dokážou dát více pozitivní energie než kdokoli jiný?
Nikdy jsem se tolik nenasmála
Pro mě, ženu, která žije mezi vážnými korporátními lidmi a tráví večery s narcistickými muži zaměřenými na svůj vzhled, to byl šok.
Děti jsou čistá energie a radost. Smích kvůli vtrhnutí do koupelny, když je tam někdo jiný. Smích u jakékoliv hry a hloupé grimasy, když se teta (já) snaží napodobit sněženku. A někdo jiný se trápí s napodobováním mobilu. Milé matky, je to tak, že děti se smějí všemu?
„Teto, když jsi přivezla tři kila jablek, kolik jablek jsi přivezla?“ zeptala se jedenáctiletá Helena, která má nadání na matematiku. Následovalo hledání váhy a vážení jednoho jablka (poprvé ne kvůli počítání kalorií) a Heleniny výpočty. Pak následovaly dotazy na to, kolik písku je na pláži nebo od kdy rytíři bojují se štíty...
Mozek se při dětech cvičí od rána do večera. Milé matky, je to tak, že děti neustále kladou otázky o nejjednodušších věcech a vy si uvědomujete, kolik toho nevíte, kolik jste zapomněly a obnovujete (prohlubujete) své znalosti?
Zahrnuly mě komplimenty
„Teto, ty jsi tak krásná... Jaké máš krásné šaty... Vymýšlíš nejlepší hádanky a všechno vždy uhodneš! Jsi tak veselá...“ děti rozhodně nešetřily komplimenty. Byly to nezištné, upřímné komplimenty, které nejsou zaměřené na získání nebo dosažení něčeho.
Milé matky, cítíte někdy, že jen děti vám dokážou být nakloněné bez jakýchkoli očekávání? Závidím vám.
Poté jsem se zase vrátila do svého prázdného bytu. V tuto chvíli je pro mě těžké uvěřit, že jsem si vybrala správnou cestu (kariéra, svoboda). A víte, co mě ještě děsilo? Že jsme všichni byli takovými dětmi. Co se s námi stalo?
A teď vážně. Doufám, že jste pochopili mou ironii. Miluji děti, ale cizí. Je nádherné s nimi trávit čas, ale ještě krásnější, alespoň pro mě, je vrátit se domů, do klidu, čistoty a ticha. Maminky, závidím vám, ale jen částečně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
