Jana (35): Koupili jsme si s manželem dům na venkově. Pro mě tím začala noční můra, ze které není úniku

Koupili jsme si s manželem pohádkový domek a já se do něj moc těšila. Po pár měsících jsem zjistila, že jsem městský typ a život na venkově mě ubíjí. Manžel je ale spokojený.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (24): Máma neunesla můj odchod z domova. Mám ji pořád v patách

Za dům jsme utratili všechny naše úspory

Jednou přišel manžel domů s tím, že našel perfektní dům na venkově. Na fotkách vypadal spíš jako ruina, chtělo to ještě hodně práce. Také jsem v něm ale viděla velký potenciál. A tak jsme do našeho budoucího bydlení dali veškeré úspory, a ještě jsme se zadlužili. Výsledek stál za to, dům se opravdu povedl.

Prvních pár měsíců po nastěhování jsem neměla čas zkoumat svoje pocity, ladili jsme detaily a zvali známé na večeře a kolaudační večírky. Bylo to jediné šťastné období, protože pak na mě padla nuda a šeď. Myslela jsem si, že když budu ráno chodit běhat do lesa a popíjet kafe na zahradě, zaplaví mě naprostý klid.

Místo toho mě ochromila samota. Rodina a přátelé se mi zdáli být tak daleko, nemohla jsem se kdykoliv sebrat a jít někoho navštívit. Byla jsem zvyklá, že mě ve městě čeká pořád něco nového. Ať jsem vyrazila kamkoliv, buď jsem narazila na známého, pěknou výstavu nebo lahodnou kávu.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (43): Život ve městě mě ubíjí, ale manželka nechce ani slyšet o stěhování na vesnici

Stereotyp a ticho mi nedělají dobře

Moje nejlepší kamarádka za mnou jezdila vlakem a autobusem, dostat se k nám není úplně jednoduché. Pokaždé mi vyprávěla, co nového ve městě, a mně bylo pokaždé do pláče. Vůbec se mi nedivila, milovala město a nikdy by neměnila. Já si ale myslela, že klid mi bude svědčit už jen proto, že se mi tak dlouho nedařilo otěhotnět.

„Tak až tady budeš vozit po liduprázdným náměstí kočárek, asi ti hrábne. Ale já ti to říkala, jsi městská holka! Když se rozhodneš v deset večer jít na skleničku, jdeš. Když máš chuť na cokoliv k jídlu, za chvíli to máš před sebou,“ připomínala mi a to mi moc nepomáhalo. Měla pravdu, milovala jsem město. Ráda jsem třeba chodila na pozdní představení v kině.

Zkoušela jsem se ve vesnici spřátelit s nějakými lidmi, ale bez úspěchu. Všichni tu žijí uzavření ve svých domech a málokdo se kamarádí nebo mezi sebe přijme někoho nového. Jedna sousedka je docela fajn na povrchní konverzaci, ale to mi nestačí. Uvědomila jsem si, že stěhování byla chyba. Krásný dům prostě ke štěstí nestačí.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (27): Rodině moc neprospívá, že manžel pracuje z domova. Už to asi dlouho nevydržím

Manžel je tu spokojený, já se děsím mateřství

Postěžovala jsem si manželovi, ale ten to hodil za hlavu. Řekl mi, že to tak rok potrvá a zvyknu si. On si nemůže přírodu kolem domu vynachválit. Konečně se mu prý dobře spí. Já naopak v tom nesnesitelném tichu poslouchám tlukot vlastního srdce. Noční hluk ve městě mě dokonale uspával. Jelikož pracuji z domova, začínám nenávidět i ten krásný dům.

Hledám si nějakou práci poblíž, abych mohla občas z domu vypadnout. Nedávno jsem ale zjistila, že jsem konečně těhotná. Tuším že největší zkouška mě teprve čeká. Máma se nabídla, že se nastěhuje na prvních pár měsíců a já jsem jí za to vděčná. Bojím se, že se tu sama na mateřské doopravdy „zcvoknu“.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bohumila (56): Děti vylétly z hnízda a přepadl mě smutek. Myslela jsem si, že mě se to týkat nebude

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.