Marie (39): S manželem jsme se přestěhovali na venkov, abychom začali znovu. Zima ukázala, jak pevný je náš vztah

Město mě dusilo. Nejen kvůli smogu, ale i kvůli lidem a světlům, která nikdy nezhasínala. Můj život se scvrkl na koloběh práce, domova a sobot strávených v nákupním centru. Můj manžel Miloš říkal, že jestli to takhle půjde dál, jednoho dne se prostě už nezvedne z postele. Měli jsme toho dost oba a tak jsme se rozhodli pro radikální změnu.

Ivana (31): Manžel rozhodl, že se přestěhujeme na vesnici. Já ale trpím, nebaví mě chodit v blátě a krmit kozy a slepice

Z města jsme utekli na venkov

Našli jsme si dům v Krkonoších. Vypadal sice, že se každou chvíli rozpadne, ale podle majitele měl obrovský potenciál. Stará prkna, kachlová kamna a všudypřítomná vůně vlhkosti nás neodradily. Miloš se rozhlédl a okamžitě prohlásil, že ho bereme. Věřili jsme, že stačí chtít a všechno se poddá.

Nastěhovali jsme se na podzim a zpočátku nás ticho a příroda naplňovaly nadějí. Malovali jsme pokoje a smáli jsme se, když z kohoutku tekla hnědá voda. Miloš tvrdil, že tady konečně začneme dýchat, a já mu tehdy věřila.

Katka (35): Lituji, že jsem se odstěhovala na venkov. Zápach z nedalekého vepřína se nedá vydržet

Konec jednoho snu

Idyla skončila s příchodem prvních mrazů. Jednoho rána jsem se probudila do ledového domu, protože stará kamna zase vyhasla. Miloš klečel u ohniště a marně se snažil zapálit vlhké dřevo.

Silnice byla zasypaná sněhem a my byli odříznutí od světa. Miloš byl vzteky bez sebe. Stěžoval si, že pro každý nákup musíme šlapat kilometry v závějích a že voda i elektřina fungují jen tehdy, když se jim zachce. Moje pokusy o pečení domácího chleba v rozbité peci mu najednou připadaly směšné.

Když jsem mu připomněla, jak nenáviděl život ve městě, odsekl, že nenáviděl práci, ne civilizaci. Nechtěl žít jako troglodyt v jeskyni bez teplé vody. Naše dny se změnily v boj o přežití. Každodenní odklízení sněhu a neustálý chlad nás vyčerpávaly. Miloš se uzavíral do sebe a já cítila, jak ho dráždí každé moje slovo i pouhá moje přítomnost. Přemýšlela jsem, zda jsme tak slabí, nebo zda náš vztah fungoval jen v pohodlí městského bytu.

Ester (30): Chtěla jsem začít nový život na vesnici. Místo idylky jsem řešila děsivé podmínky jak z jiného století

Zůstala jsem sama

Krize vyvrcholila, když si Miloš sbalil kufr. Oznámil mi, že se vrací do města, protože tohle živoření nemá smysl. Když jsem se ho zeptala, jestli mě tu opravdu nechá samotnou, jen chladně prohodil, že aspoň uvidím, jaká to byla hloupost. Vytkl mi, že on chtěl klid, ne život v „lesní díře“ bez základních potřeb. A pak práskl za sebou dveřmi.

Místo abych se zhroutila, vzala jsem sekeru a šla do dřevníku. Nechtěla jsem se vzdát jen proto, že on to nezvládl. První noc byla děsivá, ale ráno se objevil soused z chalupy, která stojí asi o půl kilometru dál. Nabídl mi pomoc s dřevem i vodu a ukázal mi, jak se správně starat o stará kamna. Postupně jsem se díky jeho pomoci naučila dům zvládat.

Když se Miloš po dvou týdnech nečekaně objevil, aby „zkontroloval, zda žiju“, našel dům vyhřátý a uklizený. Překvapeně konstatoval, že se bez něj nic nerozpadlo. Usmála jsem se, ale věděla jsem, že už sem nepatří. Je to sice stále můj manžel, ale v mém novém světě už byl jen cizincem.

Tomáš (56): Přestěhoval jsem se z Prahy na vesnici. Místo vysněného klidu denně čelím nehorázným dotazům sousedů

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].