Karel (37): Návrat do rodného města mě zaskočil. Všechno mi přišlo cizí

Když jsem vystoupil z vlaku, první, co mě praštilo do nosu, byl pach výfuků smíšený s chladným listopadovým vzduchem. Nádraží vypadalo unaveněji než dřív. Omítka opadaná, staré reklamy stržené, nové teprve napůl nalepené. Vzpomínal jsem si, jak jsem tudy jako student chodil s lehkostí, s pocitem, že město je malé, ale moje. Teď jsem měl v ruce dva kufry a připadal jsem si spíš jako turista, který zastavil omylem na špatné zastávce.

Irena (35): Po návratu ze zahraničí jsem se chtěla vdát a usadit. Na úřadě mě ale čekalo šílené odhalení

Místa z minulosti zmizela

Domů jsem šel pěšky, abych si město po těch letech prohlédl, ale nic z toho neprobíhalo tak, jak jsem si představoval. Třeba pekárna na rohu, kde jsem si dřív kupoval housky s máslem a solí – zavřená. Místo herny vedle ní teď byla nějaká „hipsterská“ kavárna, kde všichni seděli s notebooky a tvářili se důležitě. Na ulici, kde dřív stávala samoobsluha, vyrostl třípatrový bytový dům z tmavého skla. Když jsem šel kolem, viděl jsem svůj odraz, jak ho tlačím před sebou jako někoho cizího.

Byt po rodičích mě přivítal tichem a prachem. Od mého odjezdu se tu vystřídali nájemníci, takže nezůstalo moc z toho, co jsem znal. Zmizely staré záclony, křeslo, ve kterém otec usínal u zpráv. Zůstal jen stůl v kuchyni, ten nechtěli, byl prý „příliš těžký a nepraktický“. Pro mě byl jediný uchopitelný důkaz místa, které bylo mým domovem.

První noc jsem skoro nespal. Když jsem slyšel kroky sousedů, uvědomil jsem si, že nepoznávám ani jejich rytmus. Nikdo z lidí, které jsem znal, tu už nežil. Paní Benešová z prvního patra zemřela, rodina Novákových se přestěhovala a místo nich bydleli nějací mladí, kteří přicházeli domů kolem půlnoci a smáli se tak hlasitě, až se to neslo celým domem.

Alena (30): Vrátila jsem se domů pečovat o nemocnou maminku. Osud mi přichystal překvapivou odměnu

Blízcí lidé zmizeli

Další den jsem zašel do centra. Hospoda, kde jsme s kamarády sedávali před mým odjezdem do zahraničí, byla pryč. Místo ní otevřeli obchod s potřebami pro domácí mazlíčky. Uvnitř zrovna nějaká paní vybírala přepravku pro kočku a na mě padla zvláštní směs úsměvu a hořkosti. Tady jsme kdysi s Pavlem pili pivo do zavíračky a plánovali, jak pojedeme na léto do Skotska. On nakonec nikdy nejel. Já odjel a zůstal patnáct let. A najednou jsem stál na místě, kde už to nikomu nic neříkalo.

Když jsem Pavlovi později zavolal, že jsem zpátky, radoval se, ale mezi řádky jsem poznal, že má vlastní život naplněný až po okraj. Dvě děti, směny v práci, víkendy na chalupě. Domluvili jsme se na pivo, ale termín jsme posouvali čtyřikrát, až jsem si přestal být jistý, jestli o to vůbec ještě stojí. A jestli o to vůbec stojím já.

V obchodě mě překvapilo, jak mnoho značek jsem přestal poznávat. U regálu s mléčnými výrobky jsem stál snad deset minut, než jsem si vzpomněl, která značka mi vlastně chutnala. Prodavačka se na mě dívala s podezřením. U pokladen už neznali nikoho jménem. Dřív se tu zdravili jako na vesnici. Teď je fronta tichá, každý kouká do mobilu.

Standa (35): Po letech jsem se vrátil do rodné vesnice na dožínky. Setkání se starou láskou bylo krásné, ale trochu hořké

Minulost už se nevrátí

Nejvíc mě ale zasáhla návštěva u sestry. Seděli jsme v jejím obýváku, ona vykládala o škole, kam chodí její děti, o tom, jak rekonstruovali byt, a já si uvědomil, že spoustu věcí mi zapomněla říct, nebo jsem je možná ani nestihl vnímat. Najednou mi došlo, že jsem tu pro ně spíš jako někdo „z dálky“, kdo má zajímavé historky, ale žádné místo v jejich každodennosti. Děti mě skoro neznaly, manžel jí pořád skákal do řeči, aby opravil nějaký detail v jejím vyprávění, a já jsem si připadal jako návštěva, která přišla na příliš dlouho.

Cestou zpět jsem se zastavil u řeky. Ta zůstala stejná – špinavá a líná. Stál jsem tam dlouho a přemýšlel, co vlastně chci. Čekal jsem, že domov bude místem, které mě obejme, jako bych nikdy neodešel. Ale domov mezitím přešel do jiného rytmu, jiného světa. Nezastavil se kvůli mně.

A tak jsem si řekl, že začnu od začátku. Ne vrátit se, ale znovu se sem začlenit. Nevěděl jsem, jak a netvářil jsem se, že to dokážu hned. Jediné, čím jsem si byl jistý, bylo, že tohle město už není tím, co jsem si nosil v hlavě, ale pořád je to místo, kde můžu žít, pokud přestanu čekat, že mi vrátí minulost.

Eva (44): V domě po mámě jsem našla vzpomínky i lásku

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].