Eva (44): V domě po mámě jsem našla vzpomínky i lásku

Kdysi ten dům pulzoval životem. Voněly v něm koláče a krém, který si maminka vtírala do prací poznačených rukou. Teď, po její smrti, je tu cítit jen vlhko a prach. A ještě něco – jako by se samota usadila na nábytku v tlusté vrstvě.

Petra (36): Soused mi poradil, jak na levandule. Díky jeho pomoci rozkvetla nejen moje zahrada, ale i srdce

Vrátila jsem se domů

Podlaha stále vrže na tom samém místě, kudy jsem se v noci plížila do kuchyně pro jablko. Za domem je sad – zdivočelý, zapomenutý, s větvemi, které jsou jako ruce natažené k nebi. Jabloně tam pořád jsou, stále rodí, i když je nikdo nesklízí. Zavolala jsem své kamarádce Agátě. „Tak jak je?“ zeptala se. „Zima. Voní to tu... starými časy,“ smutně jsem se usmála. „Chci to dát co nejdřív do pořádku. Čeká mě papírování a úklid. Mělo by to zabrat jen pár dní, pak se vrátím.“

„Nenech se tím pohltit,“ zasmála se. „Vrať se co nejdřív. Ve městě to žije, ne tam na vesnici, pamatuješ?“

Zasmála jsem se a zavěsila. Vyšla jsem na zahradu, ale po chvíli jsem si uvědomila, že nevím, kde začít. Tráva mi sahala po kolena, listí leželo v tlusté vrstvě na cestičkách a větve jabloní visely nízko, jako by samy prosily o prořezání. Chvíli jsem stála s rukama v kapsách bundy a cítila, jak mi chlad proniká skrz oblečení.

A pak jsem ho uviděla. Stál u branky. Vysoký, v pracovní bundě a s podivnou, nehybnou tváří, jako by byl součástí toho místa. „Viděl jsem, že ses vrátila,“ řekl tiše, téměř neslyšně. „Jestli chceš, můžu ti pomoct se zahradou.“ Dívala jsem se na něj a snažila se vzpomenout, jestli jsem ho už někdy viděla. Připadal mi povědomý, ale stejně tak mohl být jen jedním z těch, kteří tu byli vždycky – na druhé straně plotu. „To není třeba,“ odpověděla jsem, ale pak jsem si to rozmyslela. „Ale... možná se druhý pár rukou bude opravdu hodit.“

Bára (32): Na babiččině zahradě mě čekaly zanedbané záhony a soused, který mi lezl na nervy jako nakřivo pověšený obraz

Seznámení se sousedem

Beze slova prošel brankou. Pracovali jsme mlčky. Čas od času jsem slyšela šustění listí pod jeho botami. Na nic se mě neptal, ani nezačínal rozhovor, což bylo svým způsobem uklidňující. A tak jsem se seznámila s Petrem. Měla jsem pocit, že se čas zpomalil a s ním i mé myšlenky.

Přistihla jsem se, že už neanalyzuji, kolik práce ještě zbývá. Prostě jsem na zahradě nebyla sama, ale vedle někoho jiného. A to stačilo. Neptala jsem se, proč mi přišel pomoct, on se neptal, proč jsem se vrátila. A možná právě proto jsem nechtěla, aby ten den skončil, i když jsem tu vlastně původně chtěla být sama.

Odpoledne Petr beze slova zmizel. Myslela jsem, že to bylo jednorázové gesto, sousedská zdvořilost. Ale večer mi zaklepal na dveře. Stál tam s malým sáčkem bylinek a sklenicí medu. „Na lepší spánek,“ řekl. Pozvala jsem ho do kuchyně. Uvařila jsem čaj, nalila ho do dvou hrnků a sedli jsme si ke stolu. Seděli jsme tam dlouho a probírali je samá nedůležitá témata. Když odešel, kuchyně se mi už nezdála tak cizí.

Dita (50): Odmítla jsem neslušný návrh svého souseda. Od té chvíle zažívám hotová muka

Sblížili jsme se

Měla jsem se vrátit do města. Dokonce jsem si sbalila tašku a odpojila ledničku. Ale místo odjezdu jsem seděla u okna a dívala se, jak mlha obaluje jabloně. Vyšla jsem na zahradu. Petr přišel bez ohlášení, jako by věděl, že tu ještě jsem. Beze slova začal hrabat zbytky listí, jako by se nic nezměnilo. „Neodjela jsem,“ řekla jsem. „Vím,“ odpověděl stroze.

Přidala jsem se k němu. Tentokrát jsme nepracovali mlčky. Vyprávěla jsem mu o práci, o tom, jak se každý den probouzím s pocitem, že mi něco uniká. „Ve městě po mně pořád někdo něco chce,“ řekla jsem. „A tady je ticho. Děsivé a uklidňující zároveň.“

„Ticho umí být dobré, jen se mu člověk musí naučit naslouchat,“ pronesl. Jeho hlas mě zasáhl. Podívala jsem se na jeho ruce – velké a drsné. Najednou se naše prsty setkaly. Neucukla jsem.

Dům po mámě přestal být jen bodem na seznamu, který je třeba vyřídit. Začal vonět něčím víc než jen prachem a starým povlečením. S Petrem jsme uklidili, utřeli prach a probírali zásuvky plné starých fotek. V jedné z krabic našel fotografii – dvě ženy pod jabloní. Jedna z nich byla moje maminka, druhou jsem neznala. „To je moje máma,“ řekl tiše. Odložil fotku stranou. Jeho tvář byla tak blízko. A než jsem stačila něco udělat, dotkl se mé ruky, pak rtů. Polibek byl jemný a přirozený. Neplánovali jsme to. Ale tak už to v životě někdy chodí...

Další příběhy ze života →

Silvie (45): Nechtěné dědictví mi přineslo do života lásku. A žádost o ruku v záhonu jahod

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].