Patrik (58): Dům po rodičích byl opakovaně vykraden. Jsem znechucen tím, jak zloději berou vše

Sousedi mi závidí dědictví v podobě domu po rodičích. Kdyby věděli, kolik s ním mám starostí, asi by mluvili jinak. Mít dům je především starost a práce.

Oskar (44): Těšil jsem se na miliony po otci. Moje hyperkorektní matka mi ale udělala čáru přes rozpočet

Dlouhé roky po boku nemocných rodičů

Jsem vděčný své manželce Martě, která mi s péčí o rodiče pomohla. Jsem jedináček, a tak ležela celá péče na mně. Vozil jsem rodiče po doktorech a občas jsem se bál o své zaměstnání. Míval jsem pocit, že tam víc nejsem. Když se to sešlo, měli rodiče i dvakrát týdně lékařskou prohlídku, a to se pak stalo, že jsem byl mimo i dvacet hodin týdně.

Naštěstí mám chápavého šéfa, který moji absenci toleroval. Na oplátku jsem často zůstával v zaměstnání déle nebo si bral práci domů a snažil jsem se firmě nějak kompenzovat své absence. Zanedbával jsem sebe. Přestal jsem chodit k lékaři kvůli sobě. Nedokázal jsem si představit, že bych ještě více chodil pryč. Už tak na mě kolegové koukali skrz prsty.

Dora (31): Kvůli dědictví po babičce jsme se bratrem ošklivě rozhádali. Přitom šlo o hrníčky a starou kredenc

Každý budeme mít stejný problém

„Hele, jste o několik let mladší. Nikomu nepřeji nic zlého, ale jednou budete v mé situaci. Prostě se dostáváme do věku, kdy máme staré a nemocné rodiče. Já jsem si to nevybral. Já tyto problémy nechci. Ale nedá se nic dělat. Musím,“ argumentoval jsem na svou obhajobu.

A pak rodiče zemřeli. Bolest se ve mně mísila s úlevou. Zdědil jsem jejich dům, ve kterém jsem vyrůstal. A začaly mi další problémy. Ani jsem si nestačil odpočinout. Nejprve na zahradu vlezlo stádo divokých prasat. Zahrada po jejich nájezdu vypadala jako oraniště. Přesně dva měsíce byl dům trvale neobydlený, když byl poprvé vykraden. Zmizela veškerá elektronika a cennosti.

Ema (48): Měla jsem radost, že jsem po otci získala tučné dědictví. Přineslo mi to ale samé problémy a dnes toho velmi lituji

Zloději se neštítí ničeho a rabují

Opravil jsem zámek a od policie jsem se dozvěděl, že vloupání asi nebude objasněno. A pak si zloději do mého domu chodili opakovaně na návštěvu. Nemám čas do domu jezdit každý den. Jsem rád, když se s Martou stihneme do domu otočit jednou týdně. A už šestkrát během roku jsme našli rozbité okno nebo vylomené dveře.

Závěr policie je vždy stejný. Pachatel neznámý. V domě už není nic cenného. Vše, co tam zbylo, jsme s manželkou zlikvidovali nebo odvezli k nám domů. A přesto můj dům zloděje láká. Vnímají, že je objekt opuštěný. Jsem z toho zoufalý a uvažuji nad prodejem. S domem mám neustálé starosti a potřebuji zasloužený klid.

Další příběhy ze života →

Renata (45): Po smrti rodičů jsem zdědila dům, peníze a sestru, kterou jsem nikdy neviděla