Facebook
Instagram
Paní Renata zjistila, že má sestru. Nepotěšilo ji, že se musí dělit o dědictví, protože peníze měla prostě ráda. Všechno se změnilo, když těžce onemocněla.
Rodiče mě opustili předčasně, když do jejich auta vrazil kamioňák s infarktem. Neměli nejmenší šanci. Naštěstí jsem v době této tragédie měla po svém boku milující rodinu - úžasného manžela, dvě děti a uspokojivou práci, což mi usnadnilo vyrovnání se s jejich smrtí.
Tátova závěť mě překvapila
Po rodičích jsem zdědila dům s přilehlou zahradou, několik hektarů zemědělské půdy a poměrně velký zpracovatelský závod, který vedl můj otec. Byla jsem jejich jediné dítě, takže se zdálo, že dědické řízení nebude komplikované.
Asi osm týdnů po posledním rozloučení mě kontaktoval právník. Před několika lety můj otec připravil závěť, spolu s poznámkou a podpisem mé matky. A právě tato zpráva mě doslova srazila k zemi. Zjistilo se, že podle prohlášení zemřelé nejsem jedinou dědičkou. Mám sestru, starší než já, která měla také právo na dědictví po naší biologické matce.
Z dokumentů vyplývalo, že moje neznámá příbuzná se nejprve ocitla v dětském domově, poté ji přijala pěstounská rodina. Když dosáhla plnoletosti, rozhodla se přestěhovat někam do pohraničí. Od té doby zmizela beze stopy a nikdo netušil, co se s ní děje nebo kde pobývá.
Máma to neměla jednoduché
Bylo pro mě těžké pochopit, proč to máma udělala. V dopise, který zařadila mezi dokumenty, mi vysvětlovala, že porodila, když jí ještě nebylo ani sedmnáct. Otec dítěte se opilý zabil na motorce.
Její rodiče nechtěli ani slyšet o dítěti, takže máma neměla jinou možnost, než dát dceru k adopci. Zřejmě se však nechtěla vzdát jen tak. Odešla z domu, když už měla pořádné břicho. Jenže rodiče ji našli a přišli s řešením. Slíbili, že najdou pro holčičku opatrovníky a bude obklopena láskou a péčí. A navíc ji měli poté finančně podporovat.
Stanovili jen jednu podmínku - máma musela dítě vymazat ze své paměti. Pak se měla vrátit do školy a vést normální život. Byla mladá, zoufalá a vystrašená, takže souhlasila...
Jsou peníze to nejdůležitější?
Máma věnovala všechnu lásku a péči pouze mně. Táta dlouho nevěděl o existenci toho druhého dítěte. Máma mu to prozradila, když utrpěla první infarkt. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se rozhodli nehledat moji sestru. Jen ji zahrnuli do závěti. Jako kdyby peníze znamenaly všechno na světě.
No, v naší rodině jsme to tak opravdu brali. Také to tak vidím, více se obávám finančních potíží než čehokoli jiného. Podle mého názoru peníze sice nemusí přinášet štěstí, ale je to lepší, než si stěžovat na jejich nedostatek. Myslím, že kdokoli, kdo zažil život s penězi a bez nich, se mnou v této věci souhlasí.
Rozčilují mě lidé, kteří si myslí, že všechno získají jen tak, bez jakéhokoli úsilí nebo snahy. Takže myšlenka, že bych měla své dědictví sdílet s někým jiným, mi neseděla. Cítila jsem to jako velkou nespravedlnost. Prostě to nebylo fér!
Pokud by se ukázalo, že prarodiče ji skutečně finančně podporovali, pak už dostala v podstatě to, co jí náleželo. A kdo ví, možná byl její skutečný otec bohatý, takže z té strany také mohla něco dostat. Proč by měla moje máma nést plnou odpovědnost?
Našla jsem svou sestru
"Poslouchej, Renato, zamysli se nad tím, co říkáš!" řekl můj manžel, který je vždy tak chápavý, když jde o ostatní. "Měla bys být vděčná, že máš vůbec sestru. A ty pořád mluvíš jen o penězích. Je neúnosné tě poslouchat!"
Trvalo to nějakou dobu, ale konečně se mi podařilo najít ji. Ukázalo se, že má hromadu dětí, nemocného manžela a mizernou práci s ještě horším platem. Dědictví bylo pro ni jako dar z nebes, takže nikoho nepřekvapilo, že ho přijala s otevřenou náručí a ihned chtěla obnovit naše rodinné vztahy.
Také se ukázalo, že byla děsivě podobná mé dceři. Tak moc, že mě to dokázalo naštvat, protože mě napadlo, že se snaží proniknout do mého života. A její hlas zněl přesně jako hlas naší matky! Když mi poprvé volala, běhal mi mráz po zádech. Navrhla rodinné setkání, ale já to hned odmítla. Myšlenka, že by se do mého života vetřela s celým svým klanem a možná ještě by chtěla další pomoc nebo peníze, mě děsila. Pokud by její finanční situace vypadala lépe, asi bych nepanikařila, ale zdálo se, že sotva vyjde s penězi.
Nic jsem k ní necítila
Byla pro mě úplně cizí. Netoužila jsem poznat ji nebo s ní udržovat kontakt. Ať si vezme, co je její, a zmizí! Konec příběhu! Se svým životem si musí poradit sama. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby můj manžel tehdy byl doma, mohl mě uklidnit. Bohužel v té době trávil doma málo času, protože byl velmi zaneprázdněn a neustále někam jezdil. Opravdu jsem neměla s kým mluvit o svých obavách.
Nepatřím k lidem, kteří jsou příliš otevření, nemám blízké kamarádky a své problémy nesdílím ani s kolegyněmi v práci. Myslela jsem si, že pokud začnu mluvit o svých problémech, dříve nebo později se všechno nadměrně zveličí a všichni si budou o mně šuškat za zády.
Navíc jsem se potýkala s vlastními problémy. Nebylo mi dobře a všechno naznačovalo, že vstupuji do předčasné menopauzy, což mě naplňovalo úzkostí. Měla jsem deprese a začala hubnout. Známí se ptali, jestli nemám nějaké manželské problémy, protože viděli, že jsem bez nálady. Pravda ale byla mnohem horší...
Jsem nemocná
Nakonec jsem šla k lékaři a podstoupila testy. Jeho diagnóza zněla jako rozsudek. Následovaly návštěvy dvou specialistů, konzultace, ale výsledek byl stejný. Neměla jsem důvod doufat v naději.
Když osud začne s ženou hrát šachy, padá na ni celá lavina neštěstí! Muž by nebyl schopen toto břemeno unést, ale žena nemá na výběr a musí se s tím nějak vyrovnat. Zvláště když ji postihne nemoc a ztratí zaměstnání. A aby toho nebylo dost, můj manžel, který byl dosud věrný a milující, najednou řekl, že odchází, protože je mladý a ještě si zaslouží trochu radosti...
Byla jsem zničená. Ani peníze nepřinášejí útěchu, ačkoli je nepochybně snadnější žít s finančními prostředky než bez nich. Přesto jsem seděla sama v kuchyni, srdce jsem měla plné strachu a slzy už mi došly. Ve vedlejším pokoji klidně spaly děti. Ptala jsem se sama sebe, jak se s tím vypořádají, až budu pryč z tohoto světa. Jejich vlastní otec usoudil, že jsou mu na obtíž a rozhodl se je opustit.
Byla jsem osamělá jako prst, doprovázel mě jen věrný čtyřnohý přítel. Ani on nespal, zíral na mě svýma moudrýma očima. Ale místo toho, abych měla radost z jeho přítomnosti, trápila jsem se temnými myšlenkami. Kdo se o něj postará, nakrmí ho a s láskou pohladí? Tato myšlenka jen prohlubovala moje zoufalství...
Pomocnou ruku mi podala jenom sestra
Bylo dávno po půlnoci. Chtěla jsem nějak zahnat ten strach. Popadla jsem telefon, vytočila číslo a spojila se... se svou sestrou. Pak jsem se pokusila něco vysvětlit, omluvit se, nějak začít konverzaci, ale jen jsem brečela do sluchátka.
"Můžeš vydržet ještě pár hodin? Okamžitě balím a jedu nejbližším vlakem k tobě. Neboj se o nic, postarám se o všechno. Nezůstaneš s tím sama... Vydržíš, dokud nepřijedu?" řekla mi konejšivě. "Zvládnu to. Ale přijedeš? Stoprocentně?" ujišťovala jsem se. "Samozřejmě. A říkej mi jménem, jsem Anna..." zasmála se.
"Dobře, Anno. Budu na tebe čekat..." slíbila jsem. Nikdy bych nečekala, že sestra, která mi byla stále cizí, mi podá pomocnou ruku. A přesto k tomu došlo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
