Facebook
Instagram
Izabela vyrůstala jenom s mámou, která všechny otázky na tátu odmítala odpovědět. Pravdu zjistila až po matčině smrti, když našla její dojímavý dopis na rozloučenou...
Držela jsem v ruce dopis a znovu pročítala ty věty. I když rukopis vylučoval jakýkoliv omyl, zdráhala jsem se uvěřit, že to je pravda. Musela jsem se štípnout, abych se přesvědčila, že nesním. Lidé sice říkají, že i nejhorší pravda je lepší než lež, ale nevím, jestli bych s tím teď souhlasila. Dříve jsem tak moc chtěla vědět, kdo je můj otec. Hledala jsem jakýkoli dokument, ptala jsem se své matky, když ještě žila. Bože, kdybych to jenom tehdy věděla...
Chtěla jsem vědět, kdo je můj táta
Dlouhá léta jsem maminku doslova bombardovala otázkami o mém otci. "Rozešli jsme se před tvým narozením. Nevěděla jsem, že jsem těhotná, pak jsem ho už nikdy neviděla," vysvětlovala mi máma. Často jsem jí vyčítala, že ho nehledala, že mu o mně neřekla nic. Myslela jsem si, že kdyby to věděl, určitě by mě chtěl poznat.
V pubertě jsem hodně trpěla tím, že nemám tátu. Ve škole bylo víc dětí jako já, ale byla jsem jediná, která o svém otci opravdu nic nevěděla. Tak jsem si vymýšlela příběhy. Můj tatínek byl námořník, cestovatel, pilot, lékař. Musel odjet daleko, do cizích zemí, zachraňovat lidi. Vymýšlela jsem různé příběhy, kterým asi nikdo nevěřil.
"Jednou ti o něm povím," slibovala mi občas maminka. Vždycky jsem byla příliš malá na takový příběh, nebo se na to necítila. Ale slovo nedodržela. Jen řekla, že nejsem výsledkem omylu, protože mého tátu velmi milovala. Pak tu lásku přenesla na mě a nikdy se nevdala. Tajně jsem si myslela, že se sama přesvědčuje, že se táta jednoho dne vrátí...
Chtěla jsem najít svého tátu
Nějakou dobu jsem v hlavě měla bláznivý plán. Chtěla jsem se vydávat za mamku. V počítačích se moc nevyznala, takže bych to mohla snadno udělat. A hledat tátu na internetu. Nakonec jsem od toho plánu upustila.
Styděla jsem se, že jsem ji chtěla oklamat. Respektovala jsem její rozhodnutí, i když jsem mu nerozuměla. Neměla lehký život, hlavně po finanční stránce. Otec by měl platit alimenty. To jsem věděla. Moje dvě kamarádky byly v takové situaci a jejich tátové je podporovali.
A co my? Kdyby nám nepomáhala babička s dědou, tak bychom měly problémy. Nikdy jsme to neměly snadné. Ale naše bohatství byla láska. Pamatuju si, že jsem to napsala v jedné školní eseji, za kterou jsem dostala jedničku. Mamince i prarodičům se to líbilo.
Přišla jsem o rodinu
Babička byla zlatá žena, moc jsem ji milovala. Měla upracované ruce a vřelý úsměv. Starala se o mě, když maminka šla do práce. Děda mě bral na ryby, houby a borůvky. Bydleli jsme na okraji města a moc jsem si to tam užívala.
Po smrti prarodičů mi maminka odkázala dům. Jako kdyby věděla, že i její dny jsou sečteny. Necítila se špatně, ale zevnitř ji užírala rakovina. Ztratila chuť k jídlu a hubla. Nakonec jsem ji přemluvila, aby šla na vyšetření, ale tehdy už bylo pozdě. "Tady už nemohu nic udělat," řekl lékař a předepsal jí prášky proti bolesti.
Měla bolesti, ale nikdy se nestěžovala. Netrpěla příliš dlouho, což je dobře, protože její poslední dny byly opravdu strašné. V tu dobu jsem neměla odvahu zeptat se jí na mého otce, přestože jsem se bála, že se nikdy nedozvím pravdu. Ale ona myslela na všechno. "Nechala jsem ti dopis s vysvětlením," řekla mi jednoho dne.
Máma mi napsala poslední dopis
Dopis byl v zapečetěné obálce a ležel v dřevěné skříňce v šatníku. Kromě něj tam byly různé věci, které pro rodinu kdysi něco znamenaly: pohlednice, pozvánka na cizí svatbu, pár starých fotografií... Trvalo mi dlouho, než jsem našla odvahu otevřít ten dopis. Měla jsem řešení tajemství na dosah ruky, ale nedokázala jsem si ho přečíst. Nijak jsem s tím nespěchala. Jako bych tušila, že bude těžké čelit pravdě. Nakonec jsem si uvařila své oblíbené kafe, posadila se do křesla a opatrně otevřela obálku.
"Nyní pochopíš, proč jsem ti nikdy neřekla pravdu," psala moje maminka. "Nevím, jak bys na to reagovala. Opravdu to nebylo plánované a nemělo se to stát. Ale vidíš, nechali jsme se unést. Byl to impuls. Okamžik slabosti. Milovala jsem Standu a on miloval mě, ale jinak. Opravdu jsme nechtěli hřešit. Nikdy bych se ho neodvážila požádat, aby odešel z církve kvůli mně, protože složil slib Bohu.
Potkali jsme se na pouti. Potom jsme se ještě několikrát viděli a to bylo všechno. Zbyla mi jen vzpomínka. A ty. Opravdu se za to stydím, i když jsem teď dospělá žena. Dokážeš mi odpustit? Budeš schopná plně mě pochopit? Tento dopis po přečtení spal. Bude to lepší. Protože, drahoušku, nikdo kromě nás nezná toto tajemství. Nikdy jsem o tobě Standovi neřekla, nikdy jsem na to ani neměla příležitost. Oba jsme se shodli, že by bylo lepší, kdybychom se už nikdy nesetkali. Vím, že šel na misii. Nepátrala jsem po něm, ani on po mně. Bála jsem se to říct komukoliv.
Bohu jsem se omluvila tolikrát, že mi nakonec asi odpustil. Omluvím se mu znovu osobně. Moji rodiče se nikdy nezeptali na tvého otce. Respektovali moji mlčenlivost. Řekla jsem jen, že je to dobrý a poctivý člověk. A že těhotenství neukončím. Slíbili mi jednu věc: 'Dokud žijeme, budeme ti pomáhat.' Snažila jsem se tě vychovat, jak nejlépe jsem mohla. To je to nejdůležitější, co jsem ti mohla dát. Kromě lásky. Prosím, ještě mi jednou, odpusť mi..."
Už vím, kdo je můj táta
Nevím, kolikrát jsem ta slova četla. Nevím ani, kolik času jsem strávila v křesle. Jen zvuk zvonku mě konečně vytrhl ze zamyšlení. Byl to můj přítel Adam (26). Než jsem mu otevřela dveře, utekla jsem do koupelny a zvracela z toho nervového vypjetí.
Vypadala jsem strašně a Adam se vyděšeně ptal, co se se mnou děje. Beze slova jsem mu podala dopis. Když jsem čekala, až ho dočte, bušilo mi srdce jako bláznivé.
"Vlastně bych to neměl číst, protože to není pro mě," řekl tiše. "Ale protože sis to myslela…" podíval se na mě. "Bože, celá se třeseš… Maminka měla pravdu. Izabelo, dej mi zápalky, hned ho spálíme. Nemá smysl zůstávat v minulosti, zvláště když ji nemůžeme změnit. Důležitá je budoucnost. Miluji tě a tak to vždycky bude. Bez ohledu na to, co jsem se dnes dozvěděl..." dodal.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
