Facebook
Instagram
Paní Josefa po letech zjistila, že kvůli dcerám a vnoučatům odsunula svého manžela na druhou kolej. Je ještě čas všechno napravit? Josefa si myslí, že naděje stále žije...
"Kdo mě teď bude potřebovat?" povzdychla jsem si u kadeřnice. "Jak to? Nechápu, co tím myslíš..." zeptala se mě. "Můj nejmladší vnuk jde na vysokou. Všichni ostatní jsou také dospělí. Kdo mě bude potřebovat?" stěžovala jsem si.
Mám pět vnoučat
Kadeřnice namítla, že mám přeci manžela. "A co s ním mám dělat?" kroutila jsem hlavou. "Pořiďte si psa a choďte na procházky," zasmála se. Už jen pes by mi chyběl. Navíc ani nevím, jestli má můj manžel rád procházky. Půlku života jsem přeci strávila se svými dcerami. Bez mé pomoci by to nezvládly. Pro koho jsem teď měla žít?
Když jsem se vrátila od kadeřnice, přemýšlela jsem o tom dál. Situace nebyla vůbec radostná. S manželem máme dvě dcery, moje zlatíčka. Bohužel se obě stejně jako já rychle vdaly a měly děti. Vždycky jsem pro ně chtěla ten nejlepší život a kariéru. Ale dobře, vybraly si tohle. Tak jsem jim chtěla pomoci, jak jen to půjde. Rozhodla jsem se postarat se o svá vnoučata, což bylo snadné, protože obě holky bydlely nedaleko a měly děti v podobném věku.
Dohromady mám pět vnoučat, takže opravdu bylo o koho se starat. Abych usnadnila život sobě a především dcerám, přestěhoval jsem se k té nejstarší, která měla největší byt. Věnovala jsem se téměř výhradně svým vnoučatům. Za manželem jsem chodila jednou až dvakrát týdně, vlastně jen uklidit, navařit a jako obvykle se ho zeptat, jak se má. A protože neustále tvrdil, že je vše v pořádku, domnívala jsem se, že mu toto uspořádání vyhovuje. Díky tomu jsem se mohla bez problémů postarat o vnoučata. A tak uběhlo téměř dvacet let...
Nevím, co budu dělat
A teď z domu odešlo poslední z mých vnoučat. Je to jako kdybych najednou byla nepotřebná. Moje dcera ráda vtipkuje o tom, že je opět mladá a může si s manželem užívat. Ale já? Během těch let, kdy jsem se zaměřila na své dcery a vnoučata, jsem se zcela odstřihla od manželského života...
S povzdechem jsem otevřela dveře našeho bytu, do kterého jsem se před pár dny definitivně vrátila. Slyšela jsem zapnutou televizi, ale manžel nebyl v obýváku. Seděl v kuchyni a hleděl z okna. "Proč je zapnutá telka, když se na ni nedíváš? Zbytečně jde proud," řekla jsem mu místo pozdravu.
"Slyším to až sem," odpověděl klidně a sklenici s kávovou sedlinou položil do dřezu. Už tam bylo nějaké špinavé nádobí. To mě naštvalo, tak jsem si pro sebe něco zaremcala a začala to umývat. „Nech toho, miláčku. Já to pak udělám. Uvolni se a nech mě obdivovat tvůj nový účes. Vypadáš hezky..." řekl manžel.
Byla jsem rudá vztekem. "Už vidím to tvoje „pak“. A účes? Podívej se na něj. Neotravuj mě. Chovej se tak, abych po tobě nemusela pořád uklízet," pronesla jsem naštvaně. "A kdo ti říká, abys uklízela? Ty jsi tady paní domu, ne hospodyně," namítl. "A kdo má uklízet a vařit, když ne já?" zabručela jsem.
Manžel se naštval
Vyskočil ze stoličky a pochopila jsem, že je naštvaný. "Uklidni se. Jsi tady doma, ne ve službě. Byla jsi služebnicí svých dcer a vnoučat. Nepotřebuji hospodyni, potřebuji jen manželku," křičel. Snažila jsem se něco namítat a protestovat, ale nepustil mě ke slovu.
"Vždy buď vaříš, nebo uklízíš. Tolik let ses starala o všechno kromě mě. Chtěl jsem tě obejmout, být s tebou, povídat si, jen tak se poflakovat. Ale ty ses na to necítila. Všechnu svou lásku jsi věnovala dcerám a vnoučatům, se mnou jsi vůbec nepočítala!" vykřikl a vyběhl z kuchyně. Pak jsem slyšela bouchnutí dveří. Byl prostě pryč.
Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo omráčil. Snažila jsem se nějak strávit, co mi řekl. Obviňuje mě, že nejsem dobrá manželka? Jaká drzost! Vždy měl vše uklizené, uvařené, vyprané a vyžehlené! Po celém dni shonu, kdy jsem z posledních sil stála na nohou, jsem mu přišla uvařit a poklidit. Starý blázen! Vrátila jsem se k mytí nádobí. Když jsem skončila, seděla jsem v obýváku s šálkem kávy a vrátila se k manželovým slovům. Co když má pravdu? Vlastně jsem ho celé ty roky nechala samotného. Myslela jsem jen na své děti a vnoučata, jeho jsem zanedbávala...
Jaký má smysl mít vše uvařené a uklizené, když byl dnem i nocí odsouzen k samotě! Neměl si s kým popovídat, a tak není divu, že mou společnost nahradila televize. Stále je zázrak, že si celé ty roky nenašel jinou ženu, ale trpělivě snášel, že jsem pryč. Zřejmě mě opravdu miloval. A já? Nechala jsem ho jeho vlastnímu osudu! Roky plynuly, ani jsem si nevzpomněla na naše výročí svatby... Najednou jsem se zastyděla a do očí se mi hrnuly slzy lítosti. Promarnila jsem tolik let našeho společného života! Jak to teď napravím? Jak mu to vynahradím?
Musíme si k sobě najít cestu
Manžel se vrátil večer a beze slova začal připravovat večeři. Tehdy jsem udělala rázné rozhodnutí. Musím to změnit a pokusit se všechno napravit. Věřte mi, nebylo to vůbec jednoduché. Tak dlouho jsem žila jen pro dcery a vnoučata, že jsem prakticky nepoznala vlastního manžela. Zapomněla jsem, co má rád, co ho zajímá, jaké má zvyky. Musela jsem ho znovu poznat...
Bylo potřeba začít jako před lety. Musela jsem si zvyknout, že v noci chrápe, rozhazuje oblečení po bytě, u večeře pořád mluví. Postupem času to bylo lepší a lepší. Hodně jsme si povídali, chodili na procházky a já zase zjistila, jaký je můj manžel vtipný a vynalézavý muž.
Do našeho vztahu se pomalu vracela něha a blízkost. Stále reagoval dost nervózně, když jsem ze zvyku začala mluvit o dětech a vnoučatech. Ne proto, že by o ně neměl zájem, to ne! Jednoduše se bál návratu své „staré“ ženy.
Na naše výročí už jsem nezapomněla
Pětačtyřicáté výročí naší svatby se rychle blížilo. Chtěla jsem pro tuto příležitost vymyslet něco speciálního. Věděla jsem, že můj manžel miluje Krkonoše. Po svatbě jsme tam chodili často a byli jsme velmi šťastní. Měla jsem nějaké peníze odložené pro vnoučata. Teď jsem se však rozhodla, že prázdniny s manželem jsou důležitější.
Věděla jsem, že musím něco udělat, aby můj manžel viděl, jak moc mi na něm a našem vztahu záleží. Týden před výročím svatby jsem se rozhodla říct mu o svém plánu. Trochu jsem se bála, co řekne. Nejprve chvíli mlčel a díval se kamsi do dálky, a pak mě, zjevně dojatý, pevně objal a zašeptal několik něžností, které si nechám pro sebe.
V jeho náručí jsem se cítila zase šťastná jako kdysi! Aniž bychom to komukoli řekli, sbalili jsme si kufry a šli hledat naše zapomenuté štěstí. Dcerám jsem napsala jen pár slov o tom, že jedeme na dovolenou. A oba jsme si vypnuli telefony.
Určitě nějakou dobu potrvá, než se zase najdeme a úplně přebudujeme naše manželství. Oba však máme spoustu nadšení a dobré vůle. Jaké je štěstí, že láska mého manžela nezemřela během všech těch let, kdy jsem ho zanedbávala! Je to skutečný zázrak! Teď vím, že jsem udělala spoustu chyb. Někdo moudrý řekl, že pochopení vlastních chyb je prvním krokem k jejich nápravě. Svého manžela mám opravdu moc ráda a chci s ním strávit čas, který nám zbývá, v klidu a ve štěstí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
