Milena (65): Kamarádky se pořád chlubí vnoučaty. Už to začíná být pěkně otravné

Mám dva syny, kterým už je přes čtyřicet let. A ani u jednoho se nezdá, že by v nejbližší době založil rodinu. Velmi mě to mrzí, protože na vnoučata se strašně moc těším. Zatím to ale vypadá bídně.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (59): Moc jsem se těšila na vnoučata. Když teď konečně jedno mám, žádnou radost necítím

Stále nemám vnoučata

Jaroslav a Jaromír jsou dvojčata, měla jsem je, když mi bylo pětadvacet let. Na děti jsem se těšila, mám je moc ráda. Když přišli na svět, splnil se mi sen. Chvíle, které jsem s nimi strávila doma, jsem si moc užila. A když odrostli, bylo mi jasné, že na vnoučata se budu těšit snad ještě víc než na vlastní děti.

Budu je rozmazlovat a hrát si s nimi. A pak je vrátím rodičům. Naprosto ideální situace. Na roli babičky jsem se opravdu moc těšila. Ale fakt, že mi táhne na sedmdesát a stále žádná vnoučata nemám, mě neskutečně vytáčí.

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (72): Mám tři děti, ale ani jedno mě nenavštěvuje. Udělala jsem někde chybu?

Všechny kamarádky už vnoučata mají

Párkrát jsem se snažila na kluky tlačit, aby si pospíšili, ale odpovědí mi bylo jenom mlčení. Před deseti lety jsem všechny snahy vzdala a smířila jsem se s faktem, že až to bude, tak to bude. Ale to čekání mě opravdu ubíjí. Zvlášť když cítím, jak mi ubývají síly. Mrzí mě, že až se jednou narodí, nebudu s nimi moct blbnout tolik jako za mlada.

Kromě toho mě dráždí i další fakt. V mé partě kamarádek jsem jediná, kdo vnoučata stále nemá. A to je opravdu nepříjemné. Jsou to moje spolužačky ze školy a vidíme se aspoň jedenkrát za dva týdny. Zajdeme na kafe, na dort nebo někam do parku.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (55): Kvůli své minulosti jsem ztratila důvěru rodiny. Bojí se mi dávat vnoučka na hlídání

Začíná mi to lézt na nervy

Scénář je pokaždé stejný. Když se přestaneme bavit o tom, co se nám za poslední dobu událo, řeč se stočí na vnoučata. Jak se mají, co nového umějí, na jaké kroužky budou chodit od září... Je to opravdu dost otravné, protože k tomuto tématu nemám co říct. Jenom tam sedím a mlčím.

Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli mi to nevadí. „Promiň, že se bavíme jenom o vnoučatech. Vím, že to asi pro tebe musí být nepříjemné téma, stačí říct a my přestaneme,“ řekla mi. Já jsem ale řekla, že mi to nevadí. Co jiného mi zbývalo. Nechtěla jsem je urazit, i když faktem je, že tyto konverzace nenávidím. Připomínají mi, jakou mám smůlu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (34): Syn je v rodině nejméně oblíbené vnouče. Trpí jenom proto, že je kluk

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.