Magda (34): Zdědila jsem po babičce činčily. A objevila temné tajemství její minulosti

Když babička umřela, bylo toho na mě hodně. Nejenže jsem přišla o jedinou blízkou osobu, která mě bezpodmínečně podporovala, ale najednou jsem měla na krku celý její dům, včetně dvou činčil, které milovala skoro jako děti. Vždycky říkala, že jí připomínají svobodu. Nikdy jsem tomu moc nerozuměla, ale bylo mi jasné, že si na nich hodně zakládá. Takže když jsem se k nim nastěhovala, brala jsem jejich péči jako samozřejmost.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (37): Když jsem vyklízela dům po matce, objevila jsem její deník. Odhalil něco nečekaného

Zvířata jsem si zamilovala

Byly to roztomilé, tiché, chlupaté koule, co skoro nic nežádaly. Jen občas jsem si všimla, že se v noci chovají zvláštně. Po domě se ozývaly zvuky, jako by škrábání ve stěnách, ale když jsem se šla podívat, všechno bylo v pořádku. Jednou jsem si myslela, že slyším pískání zpod podlahy, ale přisoudila jsem to trubkám. Ten dům byl starý.

Pak jsem začala vyklízet sklep. Nejdřív jsem se vypořádala se zavařeninami, starými hadry a pár věcmi po dědovi. Ale za regálem jsem objevila nenápadné dveře. Měly zámeček a byly natřené stejně jako zbytek zdi, takže si jich člověk skoro nevšiml. Klíč jsem našla o den později v zásuvce, kam babička dávala šicí potřeby.

Když jsem je otevřela, musela jsem si sednout. Byla tam místnost, celá zastavěná poličkami, a na nich pečlivě naskládané kožešiny. Ne jako z obchodu – tyhle byly surové zvířecí kůže, s nožkami a někdy i zbytky drápů. Činčily. Desítky. Možná stovky. Některé měly na sobě čísla. V rohu ležela stará sešívačka a vedle ní deník. Otevřela jsem ho.

Mohlo by Vás zajímat:

Karin (34): Babiččin příběh mě šokoval. Kdyby žila dneska, asi bych tady ani nebyla

Babička je chovala na kožešiny

Nešlo o osobní zápisky, spíš evidenci. Počet, datum, odběratel. Ceny. Všechno psané pečlivě, drobným písmem. A pak zápis, který mi zamrazil krev v žilách – „Konec. M. zachráněna. Už nikdy.“ Žádné vysvětlení. Jen tenhle zápis a pak ticho.

Začala jsem pátrat. Našla jsem staré dopisy, schované v krabici od bot. Některé byly v němčině, některé v italštině. Jedno jméno se opakovalo – nějaký muž z Bolzana. Vypadalo to, že šlo o obchodní kontakt. A mezi dopisy byla i fotka – babička v mladších letech, v kožešinovém kabátu, s cigaretou v ruce, a za ní klece. Jako by byla na farmě.

Nedokázala jsem si to s ní spojit. Ta samá žena, která mi v dětství zakazovala jíst želatinové bonbony, protože jsou ze zvířat, vedla ilegální kožešinovou farmu? Nechápala jsem to. Ale bylo to tam. Černé na bílém. A ty dvě činčily – možná poslední z celého rodu.

Místnost jsem zavřela, kožešin se zbavila a rozhodla se, že nikomu nebudu babiččin odkaz ničit. Ale stále se s tím snažím srovnat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Amélie (34): Při velmi delikátních nákupech jsem potkala babičku. Hanbou jsem se málem propadla