Dora (31): Kvůli dědictví po babičce jsme se bratrem ošklivě rozhádali. Přitom šlo o hrníčky a starou kredenc

S Martinem (34) jsme jako malí byli nerozluční. Sice jsme se občas pošťuchovali, ale vždycky jsme stáli při sobě. A když nám před půl rokem zemřela babička, myslela jsem si, že nás to spíš spojí. Jenže přišla řeč na dědictví a všechno se změnilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Ema (48): Měla jsem radost, že jsem po otci získala tučné dědictví. Přineslo mi to ale samé problémy a dnes toho velmi lituji

Všechno začalo úplně nevinně. U hrníčků

Po babiččině smrti jsme se dlouho trápili a pak nastal čas řešit praktické záležitosti. Sešli jsme se s notářkou, rozdělili si věci jako peníze, dluhopisy, byt… a pak přišlo na takové ty „drobnosti“. Staré hrníčky, dečky, fotografie, šperkovnice, kuchyňské nádobí. Památky, které měly pro nás hlavně emoční hodnotu. A právě tehdy začal problém.

„Ten hrníček s modrým okrajem je můj, pamatuješ, že mi z něj babička vždycky dělala kakao?“ řekl Martin.
„Ne, to byl můj hrníček. Měla jsem ho vždycky u sebe, když jsem tu byla na prázdninách. Máš to popletené,“ odpověděla jsem.

Zní to směšně, vím. Ale najednou jsme byli jak dvě malé děti. Každý měl svou pravdu a ani jeden nechtěl ustoupit. A ještě se to rozjelo. Dokonce jsme se hádali o starý kredenc. Masivní, těžký kus nábytku, který stál v kuchyni snad celý život. Já ho chtěla jako vzpomínku, Martin ho chtěl kvůli tomu, že se do něj „vejde spousta věcí“.

Mohlo by Vás zajímat:

Karla (53): Dědictví po rodičích zničilo vztah mezi mnou a bratrem. Trápím se tím, i když vím, že jsem nic špatného neudělala

Rozepře narostla do absurdních rozměrů

„Máš byt 2+kk, kam ten kredenc chceš nacpat?“ ptal se mě. „To není tvoje starost,“ odsekla jsem.
„Tobě jde jen o sentiment, mně aspoň o praktičnost!“ „Tobě nejde o nic jiného než o to mít víc než já!“ práskla jsem dveřmi.

Najednou jsme si začali vyčítat i věci z dětství. Kdo měl víc pozornosti, kdo si co mohl dovolit, kdo kdy komu co „ukradl“. Došlo i na tiché dny. A pak týdny. Už to nebyla jen hádka. Byla to hrdost, uraženost, bolest. Z každé strany. Naše máma z toho byla zoufalá, protože v nás vždycky viděla tým. Ale my jsme byly jen dvě zraněné ega.

Začala jsem si uvědomovat, že v tom kredenci je zakódované něco víc než nábytek. Byl to symbol dětství, bezpečí, vůně babiččina jídla. A přiznám si to – taky pocit její blízkosti i po smrti. Jenže tenhle boj už nebyl důstojný. Ani pro nás, ani pro ni.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (23): Táta chce svou novou přítelkyni zahrnout do závěti. Copak se úplně zbláznil?

Smíření přišlo nečekaně

Našla jsem mezi babiččinými věcmi dopis. Psala nám oběma, krátce před smrtí. Vzkaz byl jednoduchý. „Doufám, že vás moje věci nerozdělí. Všechno je jen majetek. To důležité jste pro mě vždycky byli vy dva. Jeden bez druhého nebudete úplní.“

Rozbrečela jsem se. A pak vzala telefon. „Hele, Martine… můžeme ten kredenc mít na střídačku?“ Na druhé straně se nejdřív ozvalo ticho. Pak smích. „Jo. Ale jen když mi k němu přidáš ten hrníček.“ Památky jsou důležité. Ale rodina je víc. A my to díky babiččině kredenci zase pochopili.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Danuše (68): Sousedka ke mně chodí jen proto, že si pokaždé něco odnese. Má už dokonale zmáknutý můj majetek

Doporučené video