Danuše (68): Sousedka ke mně chodí jen proto, že si pokaždé něco odnese. Má už dokonale zmáknutý můj majetek

Osud ke mně nebyl zrovna přívětivý. Ale nestěžuji si. Už vše přebolelo a svou lásku jsem nasměrovala k němým tvářím. Obklopila jsem se zvířaty.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (64): Nechala jsem dceři byt a odstěhovala se na chalupu. Ona si toho ale vůbec neváží a já se cítím osamělá

Někdy zkrátka život dopadne jinak

Vdávala jsem se jako mladá. Bylo mi dvacet dva let. Měla jsem manžela, kterého mi záviděly všechny holky z vesnice. Fešáka. Černé vlasy a tmavé oči. Přirozeně svalnatého. Když se usmál, zatočil se se mnou svět. Deset let jsme se pokoušeli o potomka. Nešlo to. Po dvanáctém potratu jsem nezdary přestala počítat.

Cítila jsem, jak se s manželem odcizujeme. Jak nás každý nezdar posunul kousek dál od sebe. Měli jsme slavit desetileté výročí svatby a místo toho přišel rozvod. „Danu, promiň. Ale já nechci zůstat bezdětný. A my dva asi děti mít nebudeme. Omlouvám se. Nechci ti ublížit, ale takto už dál žít nechci.“ Odešel. Rozvedl se se mnou. Pro mě to byla rána. Bez dětí. Bez manžela. Sama a zbitá od života.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (52): Syn se odstěhoval do Austrálie a došlo mi, jak jsem najednou osamělá. Hledám způsoby, jak se dostat z téhle pasti

Uzavřela jsem se před světem 

Ležela jsem na posteli. Oblečená, uplakaná. Nevěděla jsem, jak dlouho už jsem nejedla. Točila se mi hlava. Takto jsem trávila čas mimo práci ve svém dětském pokojíčku u rodičů v domě. Díváním se do stropu. Asi po půl roce mě začali mít rodiče plné zuby. „Danko, už se seber. Je potřeba, abys nám tu s něčím pomohla. Není to konec světa,“ vynadal mi jednoho dne otec. A tím mě vrátil zpět do života.

Je to už dlouho, co rodiče zemřeli. Postarala jsem se o ně do posledních chvil. A teď žiji v jejich domě, obklopená svými dvěma psy. Osamocená. Když nejdu do obchodu, nikoho celý den nevidím. Občas se mi na návštěvu vecpe sousedka. Jenže to dělá zištně. Smrdí korunou. Pokaždé u mě něco vyškemrá. Někdy jí dovolím, aby si načesala meruňky ze stromu. Jindy se jí líbí porcelánová soška v obývací stěně, a tak jí ji daruji.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarmila (74): Děti mě odložily do domova důchodců, aby získaly můj dům. Cítím se strašně osamělá a zklamaná

Je to draze zaplacený zájem

Vím, že moje sousedka by ke mně nechodila, kdyby se jí to nevyplatilo. Je to mrcha. Ale mě na majetku nezáleží. Až umřu, asi vše propadne státu. Uvažuji o tom, že dům odkážu nějakému psímu útulku. A tak sama se sebou uzavírám sázky, o co si příště sousedka řekne. Má dokonale zmáknutý můj majetek. Moje vybavení bytu.

Přesně ví, co má jakou cenu. A bere to od toho nejdražšího. Už nemám broušené vázy, ani porcelánový servis či zlatem zdobenou sadu sklenic na vysoké noze. Vše má moje sousedka doma. A pokud jí to dělá radost, jsem ráda i já. Alespoň z toho nemusím utírat prach. Je to legrační. Chtěla bych se zbavit takové lampy ve tvaru šachovnicové figurky, ale o tu evidentně sousedka nestojí. Už jsem si opakovaně vymyslela, že je to cenný kousek, ale stále mi stojí v obýváku na komodě. Holt moje sousedka je na zaměřená na sklo a porcelán.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (32): Cítím se tak osaměle. Můj manžel je pro ostatní hrdina, ale ke mně se chová chladně