Standa (35): Po letech jsem se vrátil do rodné vesnice na dožínky. Setkání se starou láskou bylo krásné, ale trochu hořké

Léto se chýlilo ke konci. Slunce mi pražilo do obličeje, ale ve stínu březového hájku už byl cítit chlad a podzim. Tady přicházel podzim vždycky o něco dřív. Zastavil jsem se u staré autobusové zastávky. Stála tu pořád, i když sem už žádný autobus nezajížděl. „Stando? Jsi to ty?!“ zaslechl jsem známý hlas. Sousedka mých rodičů tahala vozík s pytlem brambor. „Málem jsem tě nepoznala! Říkali, že ses ztratil někde v zahraničí...“ Je pravdou, že jsem odjel vydělat peníze, bez velkého loučení, protože to mělo být jenom na chvíli. Pak jsem se „ztratil“ na spoustu let.

Marek (49): Po třiceti letech jsem se vrátil do rodného domu. Kromě vzpomínek jsem tam našel i svou první lásku

Vrátil jsem se na dožínky

Vesnice se připravovala na dožínky. U hasičské zbrojnice stálo pódium, grilovalo se maso a klobásy, děti pobíhaly kolem s cukrovou vatou. Známé tváře zestárly tak, že mi občas chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl, o koho jde. A pak jsem ji uviděl. Maruška stála u jednoho stánku a povídala si s nějakou ženou. Sledoval jsem ji a když si přišla koupit něco ke grilu, postavil jsem se vedle ní. Podívala se na mě jen na chvíli, jako by si nebyla jistá, jestli jsem to opravdu já. „Myslel jsem, že tu nebudeš,“ řekl jsem potichu.

„A já nečekala, že se ještě někdy vrátíš,“ odpověděla klidně, nedívala se mi do očí, jen na klobásu, kterou si zrovna kladla na papírový talíř. Najednou se za našimi zády ozval dětský křik. Maruška se otočila a šla rychle pryč. Ani jsme se nerozloučili. Zůstal jsem sám, s hořčicí na papírovém talířku a kusem klobásy. Přešla mě chuť jíst.

Oskar (36): Na svou první lásku nemůžu zapomenout. Kdyby dnes řekla, ať se vrátím, neváhal bych

Tančili jsme spolu

Podvečer začali hrát lidové melodie. Vydal jsem se do davu, prostě jsem chtěl být blíž těm vzpomínkám. A pak jsem ji znovu spatřil. Stála stranou, povídala si s mojí sestřenicí Bárou. Muž v šedé košili, který kolem ní dřív kroužil, někam zmizel. Přišel jsem za ní. „Pamatuješ si ještě kroky?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a lehce se usmála. „Nohy si je pamatují, ale srdce zapomnělo...“

„Nebo to možná jen předstírá,“ nadhodil jsem. Neodpověděla, ale podala mi ruku. Tančili jsme spolu, jako bychom šlapali po tenkém ledu, který se mohl každou chvíli prolomit. Po písni se lidi rozcházeli ke stolům, děti se vrhly pro balónky a my... jsme odešli z parketu beze slova. Maruška zmizela mezi lidmi, jako by tu vůbec nebyla. Jako by se ten okamžik nestal. Věděl jsem, kde ji najdu. Vždycky ráda sedávala pod starým dubem tam, kde končil asfalt a začínala cestička do polí. Už tam nebyla lavička, jen betonový sloup a zbytky zábradlí. Posadil jsem se.

Bedřich (44): Dlouhé roky jsem nemohl zapomenout na svou bývalou přítelkyni. Pak jsem ji potkal a přestal žít v bludu

Promluvili jsme si

Zastavila se pár kroků přede mnou, ruce měla schované v kapsách svetru. „Tady jsem se s tebou loučila. Pamatuješ?“ zeptala se hořce. Ztuhl jsem. V mých vzpomínkách žádné loučení nebylo. Jen odjezd autobusu a ticho v telefonu, které nikdy neskončilo. „Přestala jsi mi psát...“

„A ty ses přestal vracet,“ povzdechla si. „Mám svůj život. Mám děti a dům. Někdy se mi zdá, že ses vrátil. Ale než se vzbudím, opět odejdeš.“

„Možná jsem utekl, protože jsem věděl, že tady pro mě nebude místo.“

„Možná. Ale já tady zůstala,“ dodala a odešla. Nechala mě pod dubem s tím samým neklidem, který jsem cítil před lety. Tehdy, když jsem odjížděl a myslel jsem si, že život jinde bude jednodušší.

Michal (32): Od manželky jsem utíkal za svou první láskou. Teď jsem na dně, protože mě nechaly obě

Zbyly mi jen vzpomínky

Vesnice už se ukládala ke spánku. Chtěl jsem se vrátit do domu mého strýce, ale nohy mě vedly jinam. Míjel jsem známá zákoutí – obchod z červených cihel, který býval pekárnou, starou švestku. Zastavil jsem se u domu Marušky. Neměl jsem odvahu jít blíž, jen jsem hleděl do tmy. V okně kuchyně se svítilo. Stála tam s dítětem v náručí. V tu chvíli jsem pochopil, jak moc se toho změnilo. Nešlo jen o to, že už má rodinu. Jakoby v ní byly dvě ženy – jedna, kterou jsem znal, a druhá, kterou jsem nestihl poznat.

Den poté jsme se náhodou potkali v obchodě. Maruška stála u pultu s mléčnými výrobky a já držel v ruce mléko a bochník chleba. „Kdybych tehdy zůstal...“ začal jsem, ale ona zavrtěla hlavou a odešla ke kase. Z obchodu jsem vyšel chvíli po ní. Zastavil jsem se u zídky, na které jsme kdysi sedávali a jedli nanuky.

Z toho návratu domů jsem si neodnesl žádné suvenýry. Nemám fotky, nevzal jsem si kamínek z řeky, nezapamatoval si Maruščino číslo. Všechno, co jsem měl, byly vzpomínky. Ráno jsem vyrazil za východu slunce, když vesnice ještě spala. Slunce teprve rozhánělo mlhu nad poli a traktor souseda Vládi někde v dálce vrčel, jako by se za ta léta nic nezměnilo. Nevím, jestli se ještě někdy vrátím. Možná zase za pár let, a možná nikdy. Některé lásky neskončí křikem, ale tichým tancem za zvuků vesnické kapely...

Další příběhy ze života →

Karel (37): Na tu letní lásku jsem nezapomněl dvacet let. Překvapilo mě, že máme stejný osud

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].