Adam (52): Před dvaceti lety jsem snil o velké rodině. Netušil jsem, že všechno bude jen o penězích

Je mi dvaapadesát, mám čtyři děti, manželku, dům a firmu. Kdysi jsem si myslel, že právě to je vrchol štěstí. Věřil jsem, že když budu pracovat od rána do večera a budovat podnikání, které zajistí mé rodině všechno, co si jen může přát, bude to stačit. Koupil jsem dům, dvě auta, platil soukromé školy, jazykové kurzy, tenis a výlety. Dřel jsem do úmoru – jen aby oni nemuseli.

Moje žena Ivana mi v poslední době opakuje, že pořád vydělávám málo. Všechny její kamarádky jezdí na zahraniční dovolené i několikrát za rok, zatímco ona musí počítat, jestli si může dovolit novou kabelku. A děti? Natálie, studentka práv, se u mě objeví jen tehdy, když potřebuje peníze. Michal chce, abych mu zaplatil různé kurzy, protože „se to rychle vrátí“. A dva nejmladší puberťáci? Ti ve mně vidí jen peněženku. Někdy si kladu otázku, jestli mě vůbec někdy milovali. Nebo jsem jen poskytovatel – otec, který není otcem, ale rodinnou firmou s názvem Táta s. r. o.?

Marie (65): Celý život jsem tvrdě pracovala, abych byla bohatá. Nehodlám ale donekonečna sponzorovat své dcery

Podle manželky vydělávám málo

„Adame, víš, že všichni naši známí už byli na Maledivách?“ řekla jednoho večera moje žena tónem, který nevěstil nic dobrého. „A co my?“

Podíval jsem se na ni. Tolik let práce, tolik obětí – a pořád jsem byl ten, kdo „nevydělává dost“. Těžce jsem si povzdechl. „Ivano, já už opravdu nevím, co ještě chceš. Dřu od rána do večera a tvoje požadavky nemají konce. Máme dům, auta, děti v nejlepších školách a ty pořád tvrdíš, že je to málo?“

Zvedla oči od telefonu a podívala se na mě, jako bych mohl za všechny problémy světa. „Protože to je málo. Ty to nikdy nepochopíš. Všichni kolem nás umí žít na úrovni. Ženy dostávají od manželů dárky jen tak, jezdí nakupovat do Milána... A já? Já musím přemýšlet, jestli si koupím kabelku teď, nebo počkám na slevy.“

Zatnul jsem zuby. Cítil jsem, jak ve mně roste vztek. „Možná bych jednou rád slyšel obyčejné ‚děkuju‘, a ne další seznam tvých potřeb. Vnímáš vůbec, co dělám? Pro tebe, pro děti... Nebo se počítají jen věci, které můžeš ukázat na Instagramu?“

Pokrčila rameny, jako by moje slova vůbec nic neznamenala. „Ty nikdy nepochopíš, co znamená být opravdovým otcem,“ řekla ledovým tónem a odešla z kuchyně.

Zůstal jsem sám. Opřel jsem se o linku a chvíli hleděl do prázdna. Opravdu nechápu, co znamená otcovství? Vždyť jsem si myslel, že právě to dělám – zajišťuju zázemí, bezpečí, budoucnost. Spletl jsem se?

Luboš (32): Moje manželka rozhazuje naše společné peníze. Jsme stále v minusu a nevím, co s ní mám dělat

Dceři jde jen o peníze

Jedno odpoledne jsem zavolal Natálii. Dvakrát hovor odmítla. Potřetí ho přijala, ale dřív, než jsem stihl něco říct, skočila mi do řeči: „Tati, můžeš mluvit rychle? Za chvíli mám webinář z občanského práva.“

Cítil jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Vždycky má za chvíli něco. „Natálie, můžeš na chvilku přestat mluvit o škole a prostě mě poslouchat? Chci si promluvit. Opravdu promluvit,“ požádal jsem ji.

V telefonu nastalo ticho, pak si hlasitě a demonstrativně vzdychla. „Dobře, ale fakt jen chvilku. Víš, potřebuju nový notebook – všichni už mají novější. Poslal bys mi na něj peníze? To je priorita.“

Neodpověděl jsem hned. Čekal jsem, jestli se třeba zeptá, jak se mám. Nebo jestli ji zajímá, proč vlastně volám. Nic takového se nestalo. „Natálie... přemýšlíš někdy o tom, jak se cítím já? Jak to všechno zvládám?“

Podrážděně se zasmála. „Tati, vždyť ty máš všechno vždycky pod kontrolou. Od toho tu jsi – abys nám zajistil dobrý život. Tak to bylo vždycky. Ty jsi přece silný, ne?“ pronesla. Poté rychle dodala: „Dobře, musím končit, ozvi se pak, pa.“

Seděl jsem sám v domě, který jsem postavil pro ně. Naplnil jsem ho vším, o čem kdy snili. Jenže oni tu už dávno nežili. Přicházeli jen tehdy, když něco potřebovali.

Martin (59): Když jsem po infarktu přestal vydělávat, pro rodinu jsem se stal přítěží

Chci normální rodinu

To rozhodnutí ve mně zrálo dlouho. Konverzace s Natálií ho jen urychlila. Když mi Ivana zavolala a ptala se, kdy pošlu zálohu na dovolenou, řekl jsem klidně: „Žádná dovolená nebude. Nezaplatím ji. Už nebudu financovat vaše rozmary.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její smích – prázdný, posměšný. „Adame, to snad žertuješ. Co se s tebou děje?“

„Nic. Jen jsem přestal předstírat, že to celé má smysl,“ pronesl jsem. Uvědomil jsem si, že jsem pro ně nikdy nebyl otcem ani manželem. Byl jsem dodavatelem nebo nějakou službou.

Ten večer jsem Ivě zavolal zpátky. Kupodivu to zvedla hned. „Co chceš?“ vyštěkla.

„Chci si promluvit. O nás. O rodině...“

Hlasitě si povzdechla. „Dobře, mluv, ale nemám na to celý večer,“ řekla chladně.

„Už nechci být jen chodící bankomat. Chtěl bych, abychom to zkusili znovu. Aby naše vztahy nebyly jenom o penězích. Chci, abychom byli rodina...“

„Na to jsi měl myslet, když sis budoval ten svůj svět práce a peněz. Teď... už je to jedno.“

Chtěl jsem něco říct, ale v pozadí jsem zaslechl Natálii: „Tati, my teď fakt nemáme čas na tyhle řeči.“

Ivana ukončila hovor bez pozdravu. Seděl jsem u kuchyňského stolu, v prázdném domě, který jsem kdysi budoval s představou, že bude plný života. Možná odešli už dávno, jen si neodnesli kufry. Teď už chápu, kým jsem – a kým jsem nikdy nebyl...

Další příběhy ze života →

Rebeka (53): Dcera z nás v jednom kuse tahá peníze. Škoda, že není jako její bratr

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].