Marie (65): Celý život jsem tvrdě pracovala, abych byla bohatá. Nehodlám ale donekonečna sponzorovat své dcery

Vyrůstala jsem v chudých poměrech. Moji rodiče dřeli od rána do večera a já jim musela pomáhat. Doufali, že jednoho dne převezmu hospodářství, ale já snila o úplně jiném životě. A ten sen jsem si splnila.

Na tvrdou práci jsem byla zvyklá, ale nikdy jsem nechtěla skončit na vesnici s rukama od hlíny. Takový život nebyl pro mě. Vždycky jsem toužila po ruchu velkoměsta. Mým snem bylo přestěhovat se do Prahy.

Dostat se na vysokou školu v hlavním městě mě stálo spoustu úsilí, ale podařilo se. To byl v mém životě zlom. Návrat domů nepřipadal v úvahu. Měla jsem plán a jasnou představu o své budoucnosti. A dnes, když už jsem v důchodu, ničeho nelituji. Jen mě mrzí, kolik problémů mi způsobují moje dcery...

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (65): Dcery mi darovaly výlet do Itálie, ale já to odmítla. Pak mi došlo, že nesmím promarnit svůj život vařením a úklidem

Všechno jsem získala sama

Když jsem začala studovat v Praze, bylo mi jasné, že mi úspěch nespadne do klína. Hned jsem si našla práci. Žila jsem skromně, abych mohla co nejvíc ušetřit. Nechodila jsem na párty, nerandila jsem, neztrácela čas. Studentský život mě nezajímal. Získala jsem pověst podivínky, ale bylo mi to jedno. Vysokou školu jsem dokončila s vyznamenáním.

Kromě diplomu jsem měla něco, co většina mých spolužáků neměla – slušnou praxi. Hodně jsem také investovala do vzdělání a osobního rozvoje. Brzy se mi to začalo vyplácet. Zatímco jiní sháněli první práci, já už měla nastartovanou kariéru a kupovala jsem si byt. O pár let později jsem si pořídila druhý, už s menší hypotékou, a pronajímala jsem ho.

Část peněz jsem chytře investovala. Moji vrstevníci zakládali rodiny a zadlužovali se vysokými hypotékami, mně se ještě před pětatřicítkou povedlo zbavit všech dluhů a vybudovat slušné jmění. Byla jsem finančně zajištěná. A tak jsem si řekla, že přišel čas na děti.

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (68): Měla jsem už dost hlídání rozjívených vnoučat. Teď mě dcery považují za špatnou babičku

Pro dcery jsem jen bankomat

Matkou jsem se stala v pozdějším věku, ale to mi nevadilo. Moje manželství bohužel nevydrželo. Nejsem žena, která by se nechala spoutat, svobodu a nezávislost si cením nade vše. Po třech letech jsme se rozvedli, v klidu a bez hádek. Zůstali jsme v kontaktu. Karel se znovu oženil a má tři další děti. Já jsem zůstala sama na dvě dcery.

Aneta je ta starší, pracuje v korporaci a má slušný plat. Proto neustále přitahuje chlapy, kterým jde jen o peníze. I když jsme o tom mluvily nesčetněkrát, nic se nemění. Po každém zklamání běží ke mně a prosí o peníze. Prý naposled. Moje mladší dcera Eva zase v žádné práci nevydrží dlouho. Její hospodaření s penězi je katastrofální.

Přitom jsem jim oběma dala výborný základ – vzdělání, byty, auta. Místo vděčnosti od nich stále slyším nové požadavky. „Mami, neblázni, vždyť máš peněz dost. Na co ti teď budou?“ říkají mi.

Vadí mi ten jejich postoj, že mají na něco nárok. Aneta mi dokonce jednou řekla, že jsem lakomá. „Jsme přece rodina, měla bys nám pomáhat,“ vyčetla mi.

Ale já si nemyslím, že je mojí povinností donekonečna je sponzorovat. Dala jsem jim víc než dost. Jsou dospělé, mají se o sebe postarat samy. Myslela jsem, že jsem je naučila vážit si peněz a chápat, že úspěch nevzniká mávnutím proutku, že je za ním dřina a odříkání. Teď si chci konečně užít klidného důchodu. Chci cestovat, ne platit jejich rozmary.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (50): Dcery si myslí, že jsem stará bába. Setkání na plovárně ukázalo, že se pletou

Došla mi trpělivost

„Ahoj mami, potřebuju něco...“ švitořila Eva nedávno do telefonu.

„Kolik?“ zeptala jsem se bez obalu.

„No jo, není nad upřímnost,“ povzdechla si.

„Vím, proč voláš.“

„V práci máme večírek a potřebovala bych nové šaty, něco fakt extra...“

Další žádost o peníze... Ani mě to nepřekvapilo. Chvíli jsem váhala, jestli zase ustoupím, ale pak jsem si řekla dost. „Promiň, Evo, ale tentokrát ne.“

„To snad nemyslíš vážně! Kdybys neměla peníze...“

„Peníze mám. Ale už je nehodlám rozhazovat.“

„Děláš si srandu?“ vyjela na mě.

„Nedělám. Je konec, už nebudu sponzorovat tvé výstřelky...“

Zasypala mě hromadou výčitek, ale já zůstala neoblomná. Je nejvyšší čas, aby se Eva i Aneta naučily postarat samy o sebe. To neznamená, že jim nikdy nepomůžu, ale ne tímhle způsobem. Nejsem lakomá. Jen mám nějaké hranice a konečně jsem se je rozhodla chránit...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (47): Moje dcery jsou hrozně líné. Když jsem zavedla harmonogram domácích prací, rozzlobily se

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].