Jitka (45): Odstěhovala jsem se do vysněného domku za městem. Samota mě ale zaskočila

Celý život jsem si přála opustit město a žít na venkově u lesa. Sen se mi splnil a já zjišťuji, že jsem osamělá a chybí mi město i kamarádi. Zimu jsem zvládala špatně a bojím se té příští.

Marie (39): S manželem jsme se přestěhovali na venkov, abychom začali znovu. Zima ukázala, jak pevný je náš vztah

Vždy jsem snila o domku v přírodě

Moje představy ideálního bydlení se odedávna odehrávaly kolem venkova, lesa, louky a samoty. Jsem holka z města, takže mi bylo jasné, že žít vyloženě na samotě bych ale asi nedokázala. Vždy jsem se však toužila z města odstěhovat a žít v nějaké malebné vesničce a mít kus lesa za domem na procházky a rozjímání. S manželem ani dětmi se mi to nepoštěstilo.

Pak ale došlo na rozvod, děti vyrostly a odstěhovaly se a já měla šanci koupit něco podle svých představ. Našla jsem si opravený domek v jedné pěkné vísce a rozhodla se splnit si sny. Nastěhovala jsem se plná očekávání, na jaře jsem si osázela zahradu rostlinkami všeho druhu a do kalendáře zapisovala jednu plánovanou návštěvu přátel a dětí za druhou.

Po čase mumraj v mém domku ustával, jakmile skončilo léto a možnost grilování a opalování na mojí zahrádce, bývala jsem často sama. Docházelo mi, že společnosti potřebuji. Chladná rána a večery u kamen s čajem a knihou jsou bezpochyby nádhera. Nekonečné procházky se psem mi dělají dobře na těle i duši. Jenže pes je někdy jediný, na koho ten den promluvím. Pracuji z domova a to ticho je někdy k nesnesení.

Bára (33): Vysnila jsem si život na vesnici. Teď jsem tu ale nešťastná

Zimu jsem stěží přežila

Zima byla krutá, věčná tma a samota, to bylo něco, s čím jsem ve městě neměla problém. Chození po kavárnách, divadlech a koncertech je samozřejmě stále možné. Jen musím vše naplánovat a stihnout poslední vlak. Zahrada přesně odrážela můj psychický stav. Modlila jsem se, aby mě někdo přijel navštívit. Už jsem nevěděla, na co svoje blízké nalákat. Pekla jsem jak o život, měla doma tu nejmalebnější výzdobu, rodávala jsem zavařeniny.

Konečně se dny prodlužují a ptáci zpívají, ale já to letos už vidím zase trochu jinýma očima. Na samotu jsem si nezvykla a přála bych si být co nejdříve babičkou, abych mohla hlídat aspoň vnoučata. Nehodlám se hned zase stěhovat zpátky do města, dám tomu ještě další rok. Už ale vím, že to nebude snadné. „Je to tvůj splněný sen, tak nefňukej,“ musím si občas připomínat nahlas.

Kdybych měla bezva sousedy, nestěžovala bych si. Z nějakého důvodu se tu ale sousedi nepřátelí. Jsou na sebe milí z poza svých plotů, ale nepořádají žádné společné akce. Možná s tím budu muset začít sama. Jen se ale obávám, že to skončí trapasem a na moji pozvánku nikdo ani neodpoví. Naposledy jsem se snažila založit čtenářský spolek a přišla jen nahluchlá stařenka.

Danka (33): Můj přítel se zbláznil do venkova. Chce nás nastěhovat do polorozpadlého statku, o který já nestojím

Nikomu to nepřiznám

Všichni kolem mě si myslí, že jsem konečně spokojená a splnila jsem si sen. To jsem také ze začátku tvrdila. O tom, že šťastná nejsem a cítím se osamělá, nikomu nevykládám. Dost na tom, že si bývalý manžel našel mladší ženu a mají miminko. Nechci vypadat jako nějaká zoufalá exmanželka.

Tak raději budu hrát spokojenou ženskou skoro na samotě u lesa a snad si na ten život zvyknu. Nebo můžu doufat, že se tu objeví nějaký nový zajímavý osamělý soused a všechno to začne dávat smysl.

Karel (37): Návrat do rodného města mě zaskočil. Všechno mi přišlo cizí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].