Jana Adamcová o dodržení slibu manželovi: Stále s ním trávím čas, i když už skoro nemluví

Jana Adamcová (54), tehdy ještě Nováková, na sebe poprvé výrazně upozornila na konci 90. let, kdy se stala nepřehlédnutelnou tváří Sportovních novin. V tu dobu také začaly do médií prosakovat informace o jejím poměru se ženatým režisérem Jiřím Adamcem (78).

Do něj se Jana zamilovala ve 24 letech, a ač věděla, že vztah s mužem starším o čtvrt století skýtá mnohá úskalí, šla za hlasem svého srdce. Po 11 letech se vzali a narodily se jim dvě děti – syn Daniel (20) a dcera Jasmine Anna (18). Navenek možná dlouho působili jako harmonický pár, skutečnost ale byla jiná.

Vzdor vzájemné hluboké lásce se mezi manžely začaly objevovat vážné problémy. „Já ho respektovala – milovala samozřejmě – a respektovala. Takže jsem to brala tak, že on ví, on má tu zkušenost, on je v naší rodině ten pan moudrý, takže má asi pravdu,“ popsala partnerské soužití. „Ze začátku, když je ti dvacet, tak to bereš jako fakt a máš tendenci toho člověka následovat. Ale když je ti padesát a ten člověk ti pořád říká, jak si máš zavázat tkaničky, tak už je to problém,“ dodala.

Vzájemné neshody vyústily v roce 2021 v Janin odchod od Jiřího. Přesto se známá moderátorka na svého muže nevykašlala. Proč a jak moc režiséra změnila vážná duševní nemoc, o tom se velmi otevřeně rozpovídala v Ženských tabu.

Jana Adamcová neopustí svého muže ani v nemoci: Vzala jsem si ho s tím, že je o čtvrt století starší a že se o něj postarám

Neuměla jsem říkat ne, vzpomíná Jana Adamcová

To je moje první otázka: Kdo tedy jsi?
Člověk je, kdo je, jenom je důležité to zjistit. Jeho podstata se nemění. Já teď ne že bych nevěděla, kdo jsem, ale spíš nevím, jak bude můj život vypadat dál, protože se hodně změnil. Nejen z vnějšku, ale i vnitřně. Přemýšlím o věcech, o kterých jsem nikdy dříve nepřemýšlela, a dělám věci, které jsem předtím nedělala. Strašně se toho změnilo a změní se ještě víc, protože zůstanu sama. Děti už jsou velké, jedno je pryč a druhé asi také brzo zmizí, takže mě trápí, jak se s tím vyrovnat.

To je asi přirozený vývoj. Jak se s tím ale popasovat?
Nikdy jsem si nemyslela, že s tím budu mít problém, ale každý s tím má problém. Pokud ti děti nezůstanou doma, tak si to každý nějak nese. Ještě horší je, když nemáš partnera, když jsi na všechno sám, což je v mém případě extrémní v tom, co se všechno událo. Ale i kdyby se to neudálo, tak už ten velký věkový rozdíl mezi mnou a mým mužem je velké mínus. Když máš partnera, který je stejně starý jako ty, tak sdílíte stejné věci ve stejném čase, pokud ti zůstane a neuteče. Ale pokud je tam velký rozdíl, tak i kdyby můj muž byl zdravý, stejně by se ty věci proměnily a některé bychom možná nesdíleli úplně stejně.

Když už jsi na to narazila, určitě sis na začátku partnerství s Jiřím Adamcem od okolí vyslechla: „Počkej, jednou pocítíš ten věkový rozdíl.“ Musíš některé z těch věcí, když se na ně zpětně podíváš, odkývat, že to tak je?
Určitě, třeba zrovna tohle je pravda. Nedokážu říct, kdybych teď mohla vrátit čas, jestli bych to udělala jinak, protože ta láska tam byla veliká. Kdyby nebyla, tak bych nečekala tak dlouho a neprošla si tím vším. Takže já bych to asi neudělala jinak. Ale pravda to je. A kdyby si tím měla projít moje dcera, tak bych jí to maximálně mohla říct, ale vůbec bych se nedivila, kdyby to nerespektovala, protože člověk si musí sednout na tu horkou plotnu sám.

A co bys sama sobě, té třeba čtyřiadvacetileté Janě řekla, kdybys mohla? Co bys jí poradila, co by ses jí snažila vymluvit?
Poradila bych jí, aby byla otevřenější v tom, co cítí, nedusila všechno v sobě a snažila se s partnerem víc mluvit o tom, co ji trápí, protože potom by se některé věci nemusely zbytečně vyhrotit. Já bohužel hodně snesu a teprve potom, co toho mám v sobě opravdu hodně, vybouchnu nebo dělám rozhodnutí, která už se nedají zvrátit. Můj hlavní problém je nebo byl v tom, že jsem neuměla říkat ne. Dokonce i syn mi kdysi dávno tvrdil: „Mami, ty snad nemáš ani názor.“ A já na to odpovídala: „Já mám názor, mně jenom přijde hloupé se hádat kvůli kravinám.“ Jenže ono je někdy potřeba to říct, protože se tím vyčistí vzduch, a já všechno spíš vstřebávala, léta, léta, léta, a potom už to vyčistit nešlo.

Moderátorka Jana Adamcová zhubla neskutečných 10 kilo za dva měsíce: Jí často, ale porce pro panenky

Během covidu se to zlomilo, přiznala Jana

Já se vrátím ke vztahu s tvým mužem. Co vás společně proměnilo? Protože jsi řekla, že na začátku jsi byla hodně zamilovaná. To samozřejmě člověk určité věci nevidí, nepřemýšlí nad nimi, stejně jako nad úskalími, která to může přinést. Ale co vás proměnilo?
Já začnu z opačné strany. My jsme měli skoro na všechno stejný názor. Když to pojmenuju slovem světonázor, tak to asi odpovídá, protože to není jenom politika. Měli jsme stejný pohled na herce, zpěváky, domy, na to, jak lidé žijí. Ale potom jsme na sebe začali narážet. A to ve fázi, kdy jsme se začali společně stýkat s jinými lidmi. Abych to vysvětlila, my jsme spolu 11 let trávili čas ještě ne jako manželé a tím, že jsme nechodili do společnosti, jsme byli jenom spolu. A já si myslela, že když jsi s tím člověkem takhle dlouho a intenzivně, takže ho perfektně znáš. Jenže potom, když se to otevřelo, začali jsme se stýkat s jinými lidmi a fungovat v normálním životě, mě najednou některé věci začaly překvapovat. Protože když jsi ve dvou, tak s tím člověkem mluvíš jinak a jinak se chováš, než když jsi s ostatními.

A pak ho poznáváš zase jinak.
Ano. To mě někdy překvapilo a úplně jsem s tím nesouzněla. Potom se to samozřejmě nabalovalo a myslím, že se nabalovaly i mezigenerační problémy. Můj muž, kterého jsem měla od začátku uloženého v mobilu jako sluníčko, protože takový byl, postupně už sluníčkem být přestal. Místo toho přišel domů a my všichni stáli v pozoru. Bylo tam napětí a já vlastně úplně přesně nevím, kdy se to změnilo. Ale asi to šlo postupně, step by step.

A jak jsi s tím pak pracovala? Protože říkáš, že jsi byla typ, který v sobě všechno dusí. Uměla sis dupnout, nebo moc ne?
Právě že moc ne. On mi sice nikdy nemluvil do výchovy nebo do péče o děti, protože to nebyla jeho parketa, tam jsem si to vedla po svém a jsem za to ráda, protože to bylo hrozně důležité, ale jinak jsem si nedupla v ničem. Já ho respektovala – milovala samozřejmě – a respektovala. Takže jsem to brala tak, že on ví, on má tu zkušenost, on je v naší rodině ten pan moudrý, takže má asi pravdu. Něčeho v životě dosáhl, má víc zkušeností. A ze začátku, když je ti dvacet, tak to bereš jako fakt a máš tendenci toho člověka následovat. Ale když je ti padesát a ten člověk ti pořád říká, jak si máš zavázat tkaničky, tak už je to problém.

Aha, a kdy se v tobě něco zlomilo, že sis řekla, takhle už ne, já v sobě nechci věci dusit, já to chci jinak, protože tohle mi nedělá dobře?
Asi během covidu, kdy všechno, co jsem dělala, podléhalo nějakým pravidlům z vnějšku. Tehdy jsem si řekla, že už ne, že mám před sebou zbytek života a potřebuju ho žít trošku po svém. Ale my se vlastně nikdy úplně neoddělili, my jsme měli byt vedle toho našeho řaďáčku, denně jsme spolu byli v kontaktu – obědy, večeře, víkendy. Ale šlo o to, abychom spolu nežili, protože můj muž je silná osobnost. Dneska už je všechno jinak, ale byl silná osobnost, která uměla podusit už svou přítomností. A já nemohla dýchat. Ale nebylo potřeba se toho druhého zbavit, jenom mít možnost dýchat.

Dětská herečka Jasmine Adamcová: Dcera slavných rodičů sehrála už deset divadelních rolí. Má ale ještě jeden sen

Jana Adamcová o životě v osamění a návštěvách sanatoria

A jaké to je po x letech, kdy nějak žiješ, začít žít po svým? Zajímají mě pozitiva i negativa.
Bylo to celkem fajn, než došlo na to, že teď už tu můj muž není vůbec, že už mi nemůže být oporou. Takže zmizel z mého života jako ten chlap, o kterého se můžu opřít, a spíš je to obráceně. Zároveň jsou děti už velké, takže až po takové samotě jsem netoužila, po tak velkém způsobu žít si po svém, ale už jsem si asi zvykla.

Po tom všem, co se stalo, co ses naučila o lásce, o partnerství?
Hele, nevím. Můžu jen říct, že najednou mám chuť s ním trávit čas i přesto, že je to tak, jak to je, že je v takovém stavu, v jakém je. Pro mě je stále vzácné s ním trávit čas, protože mám někdy pocit, že i tím mlčením si dáváme víc, než kdybychom spolu mluvili, protože on už dneska moc nemluví, vlastně nemluví skoro vůbec. Někdy je to těžké, ale myslím, že jsem se i já sama přesvědčila o tom, že láska mezi námi asi opravdu byla velká a skutečná, protože kdyby nebyla, tak bych to dneska nedělala.

Já se nebudu ptát na diagnózu, to asi ani není úplně podstatné, ale ty dodržuješ ten slib, který jste si dali, tedy že se o něj postaráš.
Určitě se postarám, bohužel.

I přesto, že jsme četli, že tam byly soudy o opatrovnictví, což já úplně nevím, jestli to znamená, že jste se přestali vídat, nebo se vídáte pořád.
Ne, ne, já za ním jezdím skoro každý den. Je to dálka, ale jezdím za ním skoro denně, protože chci. Nechci, aby byl sám, chci, aby věděl, že tam pro něj jsem a určitě se postarám. To stoprocentně.

Nemusíme říkat přesnou diagnózu, nicméně je to druh duševní choroby. Jak moc to člověka změní? Jak moc jiného člověka tam teď vidíš?
Strašně. Je to úplně jiný člověk, je to najednou dítě, o které musíš pečovat, nemůžeš ho nechat jen tak napospas, byť je o něj skvěle postaráno. Já se nestarám jinak než svojí přítomností a tím, že mu teď čtu knížky. Já nevím, do jaké míry to vnímá nebo nevnímá, ale čtu mu. Nebo s ním chodím na procházky, takže s ním trávím čas a to mu dávám. Ale je to úplně jiná osobnost, úplně.

A poznává tě?
Určitě, jo. Ve své nemoci nemá problém s poznáváním, spíš s orientací v realitě.

Michaelu Ochotskou objevil režisér Jiří Adamec: Jen jsem vešla do dveří a viděl ve mně Edinu z Pojišťovny štěstí

Jana Adamcová je otevřená novému vztahu

Máš někdy chvíli, kdy si třeba sedneš na zem a koukáš do zdi nebo se rozbrečíš?
To mám často. Teď už tedy tak často ne, ale mívám mozkové mlhy. A možná je to dobře, možná se mozek nějak brání a nedovoluje ti přemýšlet, aby sis odpočinula. Takže jo, sednu si a koukám. Třeba i na zahrádce nebo jen tak na pohovce si sednu a zavřu oči. Mám to docela ráda.

Tys řekla, že kromě dětí vlastně nemáš nikoho. Jsi otevřená novému vztahu? Neříkám, že ho musíš hledat, ale kdyby přišel?
Hele, nemůžu říct, že nejsem otevřená, ale v tuhle chvíli mám tady péči, starost a to mě fyzicky i psychicky vytěžuje. Bere mi to hodně času, strašně času, protože tam, kde je můj muž, je to daleko. Já mu to vybrala, protože se mi to místo líbilo, protože si myslím, že si to zaslouží, ale časově jsou to třeba tři hodiny denně vedle těch všech dalších věcí, které mám na starosti. Takže časově je to opravdu náročné. Ale problematická je i ta mentální a emocionální stránka, protože já to všechno hrozně prožívám. Ono když tam chodíš, vidíš i další lidi, kteří tam jsou a jak postupně chátrají, jak odcházejí, vidíš svého muže, v jakém je stavu, tak si to neumím představit, že bych někoho měla. Ne že bych nebyla otevřená, ale spíš to nevidím reálně.

Co dalšího prozradila Jana Adamcová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou:

• O tom, jak se dostala k překladu knížky, kterou napsal syn Pabla Escobara
• Jak úloha mluvčí Babišovy vlády poznamenala její další kariéru
• Jak se dostala k indické filozofii a v čem jí pomáhá

Na Janu Adamcovou s rodinou se můžete podívat v naší fotogalerii.