Facebook
Instagram
Kateřina vychovává svého syna sama. Všude chodí spolu a jsou skvělí parťáci. Když ji bratr pozval na svatbu a trval na tom, že má přijít bez syna, nelíbilo se jí to. A tak bratra neposlechla.
V poslední době se často mluví o těch moderních svatbách bez dětí. Vždyť je to směšné! Proč by měl být znevýhodněn někdo, kdo nemá kam dát své dítě? Mám snad kvůli takovému rozmaru vynechat svatbu svého vlastního bratra? To tedy ne. I já mám právo k tomu něco říct!
Svého syna vychovávám sama
Život se vyvinul tak, že jsem se stala svobodnou matkou. Můj muž mě nechal na holičkách, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství. Zpočátku jsem to těžce nesla, ale postupem času jsem si uvědomila, že to možná bylo lepší. Nikdy jsem Michala (31) a jeho neustálé stížnosti neměla ráda. Navíc jsem měla podezření, že mě podvádí. Později se moje obavy potvrdily.
Nebudu tvrdit, že to bylo snadné, ale naštěstí jsem dostala spoustu pomoci od rodiny a státu. Mohlo to být horší. Měla jsem střechu nad hlavou, jídlo a základní potřeby. Nežili jsme v bídě. Nejprve jsem bydlela s matkou, která také sama vychovala mě a moje tři sourozence. Všichni už opustili rodinné hnízdo, takže jsem zůstala jen já, ona a můj malý syn David (4).
Můj bratr se bude ženit
Když David oslavil třetí narozeniny, vrátila jsem se do práce. Nebyla to práce snů, ale zvládala jsem to. Dala jsem si za úkol být dobrou matkou. Kromě chvílí, kdy jsem byla v práci a on ve školce, jsem ho brala všude s sebou, i když byl trochu zlobivý.
Jednoho dne mě můj starší bratr Vojta (34) informoval, že se zasnoubil se svou přítelkyní. Odjeli na Kanárské ostrovy a tam jí navlékl prstýnek. Romantické, to musím uznat. A drahé. Vedlo se mu dobře. Ale aby občas pomohl sestře, to už ne... Předstíral, že se neznáme. Ale když šlo o pozvání hostů na svatbu, najednou si na sestřičku vzpomněl.
„Doufám, že přijdeš...“ nadhodil s nadějí v hlase. „Moc se nevídáme a byl bych opravdu rád, kdybys přišla.“
Odpověděla jsem, že je to asi proto, že na mě nikdy nemyslí. Protože já se už několikrát snažila dostat k němu na návštěvu.
„Vím, vím...“ řekl. „Mám toho prostě moc.“
„No nic...“ povzdechla jsem si. „Nebudeme teď rozebírat vinu, radujme se z té rodinné události. Je co oslavovat.“
„Jsem rád,“ řekl, a pak mi předal pozvánku na svatbu.
Myslela jsem, že si dělá legraci
Přečetla jsem si ji pečlivě a nemohla uvěřit vlastním očím. Cože? Jen já? Proč tam není ani zmínka o Davidovi? Znovu jsem projela pohledem ten krásný kus papíru.
„To je vtip?“ zeptala jsem se Vojty.
„Co tím myslíš?“
„Mám přijít sama a nechat dítě doma?“
„No...“ začal koktat. „Víš... Ten nápad vzešel od nás obou. Chodíme na různé svatby a vidíme, jak to vypadá. Časy se mění, už to není jako dřív. Žádné děti spící na židlích mezi opilými strýci. Rozhodli jsme se, že to tak bude lepší.“
„To je směšné!“ řekla jsem ostře. „A co mám dělat s Davidem? Nechat ho samotného? Máma bude také na svatbě.“
„Promiň, ale to není můj problém,“ odpověděl Vojta. „Nemůžeš si najít chůvu?“
„Chůvu?“ zasmála jsem se hořce. „Myslíš, že si můžu dovolit chůvu?“
„Opravdu bych chtěl, abys přišla. Je to pro mě důležité. Je to moje svatba...“
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se k úsměvu. „Dobře. Pokusím se něco vymyslet, ale nic neslibuji.“
Nemyslela jsem si, že by můj bratr, ať už je jakýkoli, podlehl té podivné moderní módě svateb bez dětí. Pro mě to bylo nepochopitelné! Vynechat děti z rodinné události jen proto, že někomu vadí, je nemyslitelné.
Byla jsem zklamaná. Jak to mohl udělat? Věděla jsem, že musím něco udělat. Nemohla jsem přece nechat Davida samotného ani s někým cizím, protože na to nemám. Rozhodla jsem se, že se nebudu starat o Vojtu a jeho moderní nápady. Prostě vezmu Davida na svatbu...
Syna jsem propašovala na svatbu
V den svatby jsem Davidovi připravila jeho nejlepší oblečení, sama jsem si oblékla elegantní šaty. Byla jsem připravená na všechno. Vzala jsem pár synových oblíbených hraček a občerstvení, aby se mohl něčím zabavit, pokud by se nudil.
Když jsme dorazili na místo, vešli jsme bočním vchodem, aby nás nikdo neviděl. Bylo to tam moc hezké, všude byly květiny a elegantní dekorace. Řekla jsem Davidovi, aby se držel blízko mě a choval se slušně.
„Pamatuj, Davide, musíš být hodný a tichý, dobře?“ zašeptala jsem.
„Dobře, mami,“ odpověděl s širokým úsměvem.
Usadili jsme se v koutě, abychom na sebe nepoutali pozornost. Když byla svatba v plném proudu, vmísili jsme se mezi ostatní hosty. David byl spokojený a šťastný, hrál si se svými hračkami.
Většinu času si nás nikdo nevšímal. Hosté byli zaneprázdněni sami sebou, všude se ozýval smích. Cítila jsem úlevu, že můj plán vyšel. Byla jsem ráda, že můžu být s bratrem v jeho důležitý den, aniž bych musela opustit Davida.
Bratr se rozzuřil
Jenže pak si nás Vojta všiml. Viděla jsem, že se naštval, když spatřil Davida, jak si hraje poblíž tanečního parketu.
„Kačko, co to děláš?“ zeptal se ostře.
„Vojto, promiň, ale nemohla jsem Davida nechat doma samotného,“ odpověděla jsem klidně.
„Ale říkal jsem, že na svatbě nechceme žádné děti! To bylo jasné!“
„Vojto, je to tvoje svatba, ale David je můj syn. Pokud ti to vadí, můžeme odejít, ale chtěla jsem být tady s tebou a ostatními členy rodiny,“ řekla jsem pevně.
Vojta se podíval na mě, pak na Davida. Těžce si povzdechl.
„Takže jsi přesně taková, jak jsem si myslel.“
„Jaká?“
„Drzá. Prostě drzá.“
To bylo naposledy, co jsem viděla svého bratra. Po tom, co řekl, jsem prostě vzala syna za ruku a odešla ze svatby. Nevím, jestli se někdy něco změní v našich vztazích. Už půl roku předstíráme, že se vůbec neznáme...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
