Božena (68): Postavili jsme velký dům pro celou rodinu, ale děti se odstěhovaly. To ticho a prázdno mě ubíjí

Nevím, jestli dnes ještě někdo vybírá obklady do koupelny podle toho, kolik do ní ráno svítí slunce, ale my to tak dělali. Přikládali jsme vzorky na zeď a zkoumali, jak vypadají za denního i večerního světla. Můj manžel Roman říkal, že když se staví dům na celý život, musí být všechno tak, jak má být. Máme čtyři koupelny, aby měl každý svůj prostor...

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (64): Rozhodla jsem se prodat dům a cestovat po světě. Děti mě nechápou a kamarádky mi závidí

Takhle jsem si život nepředstavovala

Každé ráno poslouchám ticho a zůstává se mnou celý den. Roman se pohybuje po domě jako stín, nejdřív nasype granule kočce, pak si vyžehlí košili, potom si vyčistí zuby. Nikdy spolu nemluvíme o tom, co cítíme. Někdy se jen zeptá, jestli nedošlo mléko.

Takhle jsem si to nepředstavovala. Snila jsem o domě plném života, kde budou vnoučata pobíhat po schodech, ráno provoní čerstvé housky a z kuchyně se budou ozývat hlasy. Ale zůstali jsme sami. Naše děti Klára a Lukáš žijí v daleké cizině. Posílají jen videa vnoučat, zatím jsem je nikdy neviděla naživo.

Každou středu k nám chodí Iva. Pomáhá s úklidem – vysává, utírá prach, vrací do domu pohyb. Nejdůležitější ale je, že zůstává na čaj. Naslouchá mi, přikyvuje a občas něco dodá.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohunka (69): Těžce jsem nesla, že jsme museli prodat dům a zahradu. Teď si ale díky manželovi plním svůj životní sen

Rutina a nuda

Roman zapíná rádio v osm. Potichu, aby mě nerušil, ale dost hlasitě, abych věděla, že už vstal. Vím, že za chvíli půjde do kuchyně, zapne kávovar a udělá si kávu. Neptá se mě, jestli chci taky, vždycky připraví dva šálky.

„Bude pršet...“ nadhodí.

„Hm,“ odpovím a podívám se na oblohu.

„Bude potřeba zastřihnout živý plot. Už moc zarostl... támhle v rohu.“

„Můžeš poprosit souseda, ať ti pomůže,“ navrhnu.

Tak nějak vypadají naše rozhovory. Přemýšlela jsem, jestli mě Roman ještě vůbec vnímá. Ne fyzicky, ale jestli mě skutečně vidí. Takovou, jaká jsem dnes. S tím smutkem a touhou, která mě někdy bolí.

„Klára poslala fotku. Zase něco dělali na zahradě. Prý tam teď mají domeček na stromě,“ řekla jsem.

Roman se na mě podíval, jako by si musel vzpomenout, kdo Klára vlastně je. „Aha. No, hlavně že něco dělají. Aspoň se něčím zabaví,“ odpověděl a znovu se zadíval z okna.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (68): Ve dvaceti jsme s manželem ukryli v domě vzkaz pro další generace. Osud s ním měl ale docela jiné plány

Nemáme si o čem povídat

Chtěla jsem se zeptat, jestli mu něco nechybí, jestli necítí prázdno, když celý den nikdo nezavolá. Neměla jsem odvahu. Je z těch lidí, kteří všechno ukrývají hluboko v sobě a dělají, že se jich nic netýká.

Vzpomněla jsem si, jak vypadaly naše víkendy dřív. Děti nás budily skákáním po posteli, Roman si četl noviny, já dělala snídani. V kuchyni to vonělo po bábovce. U stolu, u kterého teď sedíme mlčky, tehdy sotva bylo slyšet vlastního slova.

„Přijde Iva i příští týden?“ zeptal se Roman zničehonic.

„Ano. Ve středu. Jako vždycky.“

„Dobře. Schody jsou zase zaprášené. A na okně v obýváku jsou šmouhy.“

„Řeknu jí to,“ slíbila jsem.

Přikývl a dopil kávu. Pak vstal, dal šálek do myčky a odešel. Zůstala jsem u stolu sama.

Iva, je paní na úklid, která dorazí každou středu v deset. Je stejně stará jako naše dcera. Vždycky zazvoní dvakrát krátce a jednou dlouze, to je její poznávací znamení. Jakmile otevřu dveře, zouvá si boty a říká: „Nejdřív koupelny, pak prach, pak čaj...“ To poslední pro mě vždycky bylo nejdůležitější...

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (55): Exmanžel žije s mladou a těhotnou přítelkyní v našem bývalém domě. Rve mi to srdce

Manžel se kdysi uměl smát

„Dneska jsem hotová...“ řekla Iva, když odkládala hadr. „Dcera ráno brečela, že nechce do školky,“ nadhodila.

„Klára byla úplně stejná,“ odpověděla jsem. „Kolikrát jsem ji musela v náručí odnést ze šatny do třídy, celou ubrečenou.“

„A jak se jí dnes daří?“ zeptala se.

„Volá jednou týdně. S vnoučaty si povídáme jen přes obrazovku.“

„Paní Boženo...“ začala Iva po chvíli opatrně. „Vím, že mi do toho nic není, ale... byl váš manžel vždycky takový mlčenlivý?“

Smutně jsem se pousmála. „Ne. Dřív mluvil víc. Také se smál, opravdu... Teď si všechno nechává pro sebe. Anebo už nemá co říct.“

Došlo mi, že se na ty středy těším víc, než bych asi měla. Ne kvůli úklidu. Kvůli těm pár minutám rozhovoru s Ivou.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (36): Sestřenice žije v Chorvatsku v domě plném zvířat. V tak nehygienickém prostředí jsem vydržela dva dny

Dcera na nás nemá čas

Telefon zazvonil krátce po páté. Na displeji se objevila Klářina tvář – usměvavá, s rozcuchanou ofinou. V pozadí děti skákaly po gauči. „Máme jen chviličku, jedeme ke známým,“ řekla rychle.

„Jak se máš, zlato?“ zeptala jsem se.

„Dobře, dobře. Všechno je v pohodě. Děti, neblbněte, zamávejte babičce a jděte se oblékat!“

Viděla jsem je jen vteřinu. Zamávaly, něco zakřičely a zmizely z obrazu. „A co škola?“ zkusila jsem prodloužit konverzaci, ale Klára už sahala po bundě.

„Jejda, ani nevím... Víš, já to nestíhám, víc se tomu věnuje Pavel. Mami, promiň, musím běžet! Měj se!“

Než jsem stihla něco říct, obraz zmizel. Podívala jsem se na telefon. Jako tapetu mám fotku vnoučat, kterou mi Klára poslala snad před rokem. Už je dávno neaktuální. Vstala jsem a šla k oknu. Zahrada byla prázdná. Nikdo v ní neběhal. Jen stará houpačka, kterou Roman kdysi pověsil pro Kláru, se tiše houpala ve větru...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Drahomíra (67): Mladí se mě snaží vyštvat z baráku. V domově důchodců mi prý bude dobře

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].