Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Helena měla radost z rodinné návštěvy. Nadšení ji ale brzy přešlo, protože vnoučata dělala nepořádek a sousedé si začali stěžovat.
Život na venkově má svůj rytmus. V pět ráno mě budí kohout od sousedů, ještě než se slunce vyhoupne nad les. Pak přijde na řadu káva, chléb s máslem a krátká obchůzka po dvoře. Můj manžel Aleš jde do stodoly a já se pouštím do plevele, protože se sám nevypleje.
Těšila jsem se na vnoučata
Lidé ve vsi vědí, že se na nás můžou spolehnout, přijdeme vždy, když je potřeba pomoct. Máme dobrou pověst a já si na tom dávám záležet. Tady je pověst jako plot: když se začne bortit, všimnou si toho všichni.
Náš jediný syn Viktor už dávno odešel do Prahy. Pracuje ve velké firmě, má manželku Janu a dvě děti – Sylvii a Roberta. K nám zavítají jen málokdy, protože práce, povinnosti, škola... Chápu to, ale stejně mě to mrzí. Když mi minulý týden volal, že přijedou na pár dní, až se mi oči zalily slzami. Viděla jsem v tom příležitost, aby si vnoučata zaběhala bosá po trávě, přivoněla k čerstvě posečenému senu a poznala, jak vypadá život bez betonu a asfaltu.
„Aleši, musíme připravit pokoje, vyprat povlečení, napéct koláče,“ říkala jsem nadšeně.
„Možná konečně natřu ty schody, je to ostuda,“ přikývl manžel, i když v jeho hlase byla slyšet opatrnost. „Jen víš, ty děti... vyrostly ve městě. Možná... no, bude to tu pro ně jiné.“
„Ale prosím tě,“ mávla jsem rukou. „Jsou to přece naše vnoučata, všechno bude v pořádku.“
Vnoučata dělají nepořádek
Sotva Viktor vjel s autem na dvůr, Sylvie s Robertem z něj vyletěli jako střely. Prohnali se domem a o chvíli později už běhali po dvoře a křičeli tak, že slepice od sousedů začaly vyvádět.
„Viktore, možná bys měl na psa dávat trochu pozor,“ řekla jsem opatrně, když jsem viděla, jak jeho pes tahá za vodítko a chce se rozeběhnout ke slepicím naší sousedky.
„Mami, on si chce jen hrát,“ odpověděl, jako by šlo o míč, ne o živá zvířata.
Za půl hodiny už byl pes volný. Rozběhl se přímo k plotu a dorážel na slepice. Ty se v panice rozprchly po celém dvoře a zběsile kdákaly. Já s Alešem jsme se je snažili uklidnit a psa chytit.
„Musíme s tím něco udělat,“ řekl Aleš později, když jsme byli chvilku sami. „Sousedé se koukají, co se to u nás děje.“
„Nech to být, je to první den. Uklidní se,“ snažila jsem se ho přesvědčit, přestože i ve mně hlodala nejistota.
Ničí mi zahradu
Večer, když jsem šla ke studni pro vodu, potkala jsem sousedku. Stála u plotu s košíkem vajec. „Heleno, chápu, že přijela rodina, ale moje slepice byly dnes tak rozrušené, že se bojím, aby nepřestaly nést,“ řekla chladně.
Zrudla jsem studem, jako bych já sama dorážela na její slepice. Slíbila jsem, že na psa dám pozor.
Ráno se děti pustily do objevování zahrady, což v jejich podání znamenalo pobíhání, kde se jim zachtělo. Nejdřív vlítly na záhony se salátem a mrkví. Viděla jsem, jak Robert přeskakuje řádky, zatímco Sylvie trhá lístky a hází je psovi, který po nich chňapal, jako by to byla nejlepší hra na světě.
Než jsem vyběhla z domu, abych je zastavila, bylo pozdě – několik mladých sazeniček bylo udusaných. Viktor stál opřený o auto a mluvil do telefonu. Jana, jako vždy, koukala jinam, jako by se jí to netýkalo.
Styděla jsem se za ně
„Heleno, znám tě roky, ale... tohle už je moc,“ zaslechla jsem za sebou sousedku. „Od včerejška mi slepice sotva nesou a dnes ráno jsem viděla, jak děti lezou na plot a olamují mi větvičky ze stromu.“
Polilo mě horko. Něco jsem zamumlala na omluvu a šla jsem za Viktorem. „Synku, musíš na ně trochu dohlédnout, lidem se to přestává líbit,“ řekla jsem.
„Mami, jsou to jen děti. Trocha nepořádku nikomu neublíží,“ usmál se, jako by o nic nešlo.
Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Šla jsem raději do domu vařit oběd.
Večer ztratil trpělivost Aleš. „Ty je pořád omlouváš. A pak budeme chodit se sklopenou hlavou, protože celá vesnice uvidí, že tvoje vnoučata si dělají, co chtějí,“ řekl přísně.
„Nechci se hádat se synem,“ odvětila jsem tiše. „Kdybych začala dělat scény, už by nikdy nepřijeli.“
„Možná by nepřijeli, ale teď na nás sousedé nekoukají moc přívětivě,“ odpověděl a odešel na dvůr.
Konečně jsme měli klid
Ráno jsem šla pro chleba. Prodavačka mi podala bochník a připadalo mi, že se na mě dívá déle než obvykle. Bylo mi jasné, co se děje. „Aleši, já už se stydím podívat lidem do očí,“ řekla jsem doma manželovi a položila chleba na stůl.
„To je kvůli nim,“ odvětil klidně, ale v hlase mu zaznělo zklamání.
Rodina odjela v pondělí. Viktor naložil zavazadla do auta a děti pobíhaly po dvoře a hledaly hračky. Jana nasedla do auta bez jediného slova na rozloučenou. O chvíli později se za autem zvedl prach a pak nastalo ticho. Rozhlédla jsem se po dvoře. Všude byl nepořádek.
Aleš jen zakroutil hlavou. „Máme co dělat,“ zabručel a pustil se do uklízení. Sbírali jsme rozházené věci, vyrovnali jsme plot u zeleninové zahrádky, který děti ohnuly při nějaké hře. Snažila jsem se něco udělat se zničenými řádky mrkve a petržele.
Kolem poledne se u plotu přistavila sousedka. „No, už je po všem,“ řekla chladně. „Moje slepice mají konečně klid.“
„Omlouvám se za to všechno,“ odpověděla jsem, ale ona se tvářila pořád stejně.
Když jsme skončili, sedli jsme si s Alešem na lavičku. „Jedno léto a třicet let budování dobrého jména je pryč,“ řekl hořce. „Myslíš, že lidé zapomenou?“
„Na vesnici se nikdy nic nezapomene,“ odpověděla jsem.
„Pozveme je ještě někdy?“ zeptal se po chvíli.
„Nevím,“ řekla jsem. „Možná jednou. Ale ne moc brzy...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
