Lucie (31): To, co jsem viděla u kolegyně, mě utvrdilo v mém přesvědčení. Dětem psa nikdy nekoupím

Nastoupila jsem do nového zaměstnání. Sedím v kanceláři s kolegyní Tamarou. Hned jsme si padly do oka, a navíc máme podobně staré děti.

Ladislav (54): Koupil jsem manželce psa, protože se sama doma bála. Je to ale neskutečný strašpytel

Kolegyně mě pozvala k sobě domů

Po nástupu do nového zaměstnání jsem se obávala jediného: abych měla dobré kolegy. To se mi naštěstí podařilo. V kanceláři sedím s bezvadnou kolegyní Tamarou. Máme toho hodně společného. Manžely, co rádi leží na pohovce u televize, stejně staré děti a lásku ke sportu. Netrvalo dlouho a domluvily jsme se, že se sejdeme i mimo práci.

Tamara mě pozvala k sobě domů. Po příchodu k ní mě uvítal jezevčík Tonda. Byl krásný. Měl neskutečnou radost, že mu přišla panička z práce. Jenže jsem si všimla nechutné věci, Tonda radostí učůrával. Jak se nám motal u nohou, vrtěl ocáskem a pískal radostí, začala se na podlaze objevovat loužička. A potřísněné jsme měly i nohy.

Jitka (33): Toužila jsem po dítěti, ale manžel chtěl psa. Když jsem otěhotněla, psa měl stále na prvním místě

Kolegyni nevadilo, že pes čůrá po bytě

Tamara se smála: „Je to blázínek. Miluje mě tolik, až z toho čůrá. Já to vždycky hned utřu. Sedni si na pohovku, on se za chvíli uklidní a bude v pohodě.“ Jezevčík ještě chvíli šílel a pak si mi lehl k noze a byl v klidu. Tamara vzala vlhčené ubrousky a utřela podlahu. Koberec vzala jen tak, aby se neřeklo.

Evidentně jí nevadilo, že Tonda radostí čůrá po bytě. Ještě se mi svěřila, že to bývalo daleko horší. „Když byl Tonda štěně, tak se kolikrát počůral i v posteli. Jednou jsem ho dokonce hladila na bříšku a on tak slastně mlaskal, že se počůral,“ vylíčila mi, jako by se nechumelilo.

Zlata (49): Každý den řeším spory se sousedy. Vadí jim štěkot našeho psa, prý ho máme prodat

Psa dětem nikdy nekoupím

To mě jen utvrdilo v tom, že psa dětem nikdy do bytu nekoupím. Jsem pedant na čistotu a nesnesla bych mít na podlaze psí moč. S Tamarou jsme se už předtím domluvily, že vezmeme děti a psa na výlet a sejdeme se u mě doma. Teď jsem to nepovažovala za nejlepší nápad.

„Tamaro, omlouvám se, ale na návštěvu tě zvu bez Tondy. Hele, já nechci, aby měl radost a já zkaženou náladu. Chápeme se,“ usmála jsem se. Tamara mě ovšem svou reakcí přesvědčila o tom, že do mého života patří. Naprosto chápala můj postoj. Výlet a návštěva bez psa.

Děti mě už asi rok lámou, abychom si pořídili psa. Váhala jsem, jelikož mi bylo jasné, že bych se o něj starala převážně já. Manžel nevstane z pohovky ani kvůli dětem, natož kvůli psovi. A já mám svých starostí dost. A to, co jsem viděla u Tamary, mě utvrdilo v tom, že pes do bytu rozhodně nepatří.

Další příběhy ze života →

Marie (31): Po babiččině smrti se můj pes změnil. Z toho, co dělá, nemám dobrý pocit