Sandra (31): Oznámila jsem doma, že čekám miminko. Reakce rodičů mě ale dost zklamala

Když si zpětně vybavuji ten den, mám pocit, že byl skoro pohádkový. V práci jsme seděly kolem jednoho stolu, místnost zaplavila vůně kávy a čerstvých croissantů. Byl to náš ranní rituál, který jsem milovala. Cítila jsem, jak se mi srdce chvěje očekáváním. Šlo o tajemství, které jsem v sobě nosila několik týdnů, a už jsem to nemohla vydržet. Ty holky, můj tým, byly pro mě víc než jen kolegyně – staly se mými přítelkyněmi, druhou rodinou. Spolu jsme slavily narozeniny, svěřovaly jsme si obavy i radosti, znaly jsme jedna druhou do posledního detailu. Byla jsem jejich „šéfová“, ale to slovo nám nikdy nepřipadalo přesné. Byla jsem spíš jejich Sandra.

Melánie (32): Oznámila jsem matce, že čekám dítě. Druhý den se objevila u našich dveří a převrátila nám život naruby

Velké tajemství odhaleno

„Holky, musím vám něco říct,“ začala jsem a ještě než jsem stačila dopovědět, už na mě vykulily oči, jako by vycítily, že nejde o nic malého. Když jsem to vyslovila – že čekám miminko – rozpoutala se lavina, jakou jsem vůbec nečekala. Smích, výkřiky, potlesk, dokonce i pár slziček.

Anička hned vytáhla telefon a hledala ty nejlepší tipy pro budoucí maminky, Martina mě objala tak pevně, až jsem se skoro nedokázala nadechnout. „Naše Sandra! Maminka!“ opakovaly dokola a já cítila, že jsem obklopená tou největší podporou, jakou jsem si mohla přát.

Během pár dnů se můj stůl proměnil v malé hnízdo dárečků – plyšáci, dupačky, knížky o těhotenství, bonboniéra „na nervy“. Dojalo mě to až k slzám. Bylo to přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala – nadšení, radost, pocit, že všechno zvládnu.

Gita (44): Dcera mi radostně oznámila, že je těhotná. Mám pro ni také jednu nečekanou novinku

Reakce rodičů byla pro mě zklamáním

Jenže někde vzadu v hlavě se začala probouzet myšlenka, že mě čeká ještě jedno oznámení. To nejtěžší. Rodiče... Když jsem si představila, jak jim to říkám, sevřel se mi žaludek. Možná proto, že jsem věděla, že jejich reakce nebude tak spontánní a radostná. Že místo objetí přijde otázka. Že místo nadšení zazní obavy. Vím, že mě mají rádi, že pro mě chtějí jen to nejlepší, ale... já jsem si tolik přála, aby se radovali stejně jako moje holky v práci. Aby prostě řekli: „To je skvělá zpráva!“ a objali mě.

Seděli jsme v obýváku. Máma měla na klíně rozečtený časopis a táta se tvářil soustředěně a občas vykřikl odpověď na otázku položenou v televizním kvízu. Atmosféra byla tíživá, i když se nic nedělo. Věděla jsem, že teď nebo nikdy. „Mami, tati... čekám miminko,“ vydechla jsem.

Chvíli bylo ticho. A pak to přišlo – přesně tak, jak jsem se obávala. Máma si povzdychla, táta odložil brýle na stůl. „A kde budete bydlet?“ zeptal se. „A jak to zvládneš s těmi doktory, vždyť víš, jak máš strach ze všech vyšetření,“ přidala se máma. „A hlavně ten tvůj pes, Sandro, teď opravdu nesmíš dovolit, aby tě olizoval, to není hygienické...“

Každá věta byla jako studená sprcha. Byla to smršť obav, doporučení a varování. Seděla jsem tam, s dlaněmi položenými na břiše, a připadala jsem si, jako bych se znovu ocitla v dětském pokoji, kde mi říkají, co mám a nemám dělat.

Marika (40): Řekla jsem šéfovi, že čekám třetí dítě. Jeho reakce mě hodně vzala, prý jsem už stará

Přála bych si, aby se radovali se mnou

Samozřejmě, že v lecčems měli pravdu. Finance, bydlení, můj strach z lékařů, to všechno byly skutečně věci, které musím řešit. Věděla jsem to i bez nich. Ale v té chvíli jsem si přála jen to, aby se usmáli. Aby mě objali. Aby se zaradovali, že budou prarodiči. „Já vím, že se bojíte,“ řekla jsem tiše. „Vím, že chcete, abych to zvládla. Ale prosím vás, aspoň teď se zkuste radovat. Vždyť je to miminko. Naše miminko.“

Máma se na mě podívala a na okamžik v jejích očích problesklo i něco jiného než starosti. Pohladila mě po ruce, ale pořád spíš z obavy než z radosti. Táta si odkašlal, jako by se snažil najít správná slova, ale nakonec jen přikývl.

Bylo mi jasné, že časem si zvyknou, že možná i oni přijmou tu radost. Ale ten večer jsem od nich odcházela s pocitem, že doma to není stejné jako v práci. Holky ze mě udělaly hrdinku, zatímco rodiče ze mě znovu udělali dítě.

Ale možná je to tak v pořádku. Možná prostě potřebuji obojí. Nadšení přátel i starost rodičů. A i když mě to pořád bolí, doufám, že až přijde ten den a vezmou do náručí svoje vnouče, všechno se změní.

Další příběhy ze života →

Alena (26): Zjistila jsem, že jsem těhotná, ale nevím, jestli dítě chci. Rozhodnutí mi nikdo neulehčuje