Martina (41): Čekám čtvrté dítě. Vím, že je to dar, ale já už další miminko nezvládnu

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít velkou rodinu. První dítě jsme měli s manželem krátce po svatbě a bylo to tak přirozené, jako když se ráno rozední. Jenže život se umí postarat o překvapení – a někdy přicházejí ve chvíli, kdy je nejméně čekáte.

Olina (37): Na vlastní kůži jsem pocítila, jak umí život být krutý. Konečně jsem těhotná, ale dítě budu vychovávat sama

Deset let jsem se starala jen o rodinu a děti

Dva roky po prvním dítěti přišlo druhé, a i když to nebylo vždy jednoduché, připadala jsem si tehdy plná energie a odhodlání. Po třetím dítěti jsem si byla jistá, že rodinu máme kompletní. Teď sedím v kuchyni našeho malého bytu 2+1, na stole stydne káva a v šuplíku leží pozitivní těhotenský test. Dívám se na něj už třetí den, jako by to byla nějaká nebezpečná relikvie, kterou stačí jen zvednout a všechno se změní.

Manžel o ničem neví. Ne proto, že bych to s ním nehodlala sdílet, ale protože si sama nejsem jistá, co s tím udělám. Od narození našeho nejmladšího jsem nepracovala. Původně to mělo být jen pár let rodičovské, než půjde do školky. Ale pak přišla nemoc mé mámy a já jí začala pomáhat. Potom jsme se finančně sotva drželi nad vodou, a když jsme všechno spočítali, zjistili jsme, že by se mi ani nevyplatilo chodit na částečný úvazek. Většinu peněz by spolykala školka a kroužky pro děti. Tak jsem zůstala doma.

I když se to zvenčí může zdát jako pohodlný život, já vím, že je to dřina. Teď je mi čtyřicet jedna. Děti jsou větší, začínám mít občas část dne jen pro sebe a poprvé po letech jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že se vrátím do práce. Jenže s tím testem mi připadá, jako by všechno, co jsem si v duchu plánovala, zase zmizelo v závalu plínek, kojení a probdělých nocí.

Alena (26): Zjistila jsem, že jsem těhotná, ale nevím, jestli dítě chci. Rozhodnutí mi nikdo neulehčuje

Další dítě si představit neumím, i když je to dar

Nikdy jsem si nestěžovala na to, že máme tři děti. Každé z nich přišlo do našeho života se svým příběhem a já si neumím představit, že by tu nebyly. Jenže mám strach, že tentokrát už to bude nad moje síly. Bydlíme v malém bytě, nejsme milionáři, a přiznám se, že poslední roky jsme občas počítali každou korunu.

Manžel dělá všechno pro to, abychom se měli dobře, ale jeho práce není žádný zlatý důl. Já mu nechci přidělávat starosti, ale představa, že mu oznámím čtvrté dítě, mě děsí. Vidím už teď ten stín v jeho očích – ne proto, že by ho nechtěl, ale protože ví, co to bude znamenat.

Když se dívám na své starší děti, uvědomuju si, že s věkem jsem unavenější. Po třicítce jsem zvládala fungovat po pár hodinách spánku, dnes mě unaví i jedna neklidná noc. Nejde jen o fyzickou stránku, ale i psychiku. Čtvrté dítě znamená další roky, kdy budu doma, další finanční výdaje a také další kus sebe, který odložím na neurčito.

Aneta (38): Nečekané těhotenství mi zachránilo život. Mohla jsem skončit na vozíku a propadat depresím

Doufám, že osud rozhodne za mě

Kdyby mi bylo pětadvacet, možná bych se jen usmála a těšila se, co bude. Jenže dnes přemýšlím jinak. Vím, kolik dřiny a nervů je za každou rodinnou fotkou, na které se všichni smějeme. Vím, jak rychle se může z krásné myšlenky stát nekonečný kolotoč starostí. A vím také, že naše manželství prošlo pár krizemi, kdy jsme spolu mluvili jen o tom, co je třeba koupit a kdo odvede děti do školy.

Sedím nad tím testem a v hlavě se mi honí dvě myšlenky. Jedna říká: „Je to zázrak, děti jsou dar.“ Druhá šeptá: „Je to další maraton, na který nemusíš mít sílu. Co když nebude dítě zdravé?“ Všechny jsou pravdivé. Možná budu ještě pár dní předstírat, že se nic neděje, a doufat, že se mi odpověď nějak sama ukáže. Jen vím, že ať se rozhodnu jakkoli, budu muset přijmout, že žádná z cest nebude úplně jednoduchá. A že život si někdy vybírá za nás, i když bychom rádi měli pocit, že ho máme pevně v rukou.

Další příběhy ze života →

Sára (42): Bojím se manželovi říct, že jsem těhotná. Vím, že další dítě už nechce