Paní Daně chybí klasické nedělní obědy s poctivým domácím vývarem a řízky. Její snacha totiž preferuje zdravou stravu – místo masa používá houby, cukr je v její kuchyni tabu a mléko od krávy také.
Kdysi měla neděle chuť a vůni slepičího vývaru a koláče, který jsem pekla ještě v mém starém pekáči. Nikdo se tehdy neptal, jestli je v tom lepek, laktóza nebo jestli jsou vejce z volného chovu. Jedlo se to, co bylo. A bylo to dobré. Jenže teď se musí všechno řešit.
Rodinná tradice v ohrožení
Můj syn se i s rodinou staví každý týden na oběd. Snacha Aneta vždycky něco přinese: buď vlastní dezert „bez cukru“, nebo nějaké mléko, které ani nepochází od krávy. A vždycky mě předem po telefonu upozorní, ať toho moc nevařím, protože oni stejně mají radši něco lehčího. Já se snažím, ale když člověk celý život dělal polévku z kuřecích skeletů, těžko si zvyká na rozmixovaný celer s kurkumou. A oni se pak na moji kuchyni dívají jako na zdroj nebezpečí.
Nedávno jsem o tom vyprávěla Helence, mé sousedce ze třetího patra. „Ještě chvíli a řeknou ti, že tvoje knedlíky jsou utlačovatelské,“ nadhodila. Zasmála jsem se. Ale pravda je, že už nevím, proč ty obědy vůbec dělám. Nejspíš už jen ze zvyku a možná trochu z naděje, že se zase budu cítit potřebná. Zatím ale mám dojem, že jsem rok od roku čím dál víc na obtíž. Vnoučata se snad ještě dají zachránit, ale syn už je úplně pod vlivem Anety.
Snacha pořád něco vymýšlí
Jednou mě pozvali na oběd. Přivítal mě nejmladší vnuk. Objal mě kolem pasu, dal mi pusu a hned řekl: „Mamka dneska dělá speciální řízky, babi! Uvidíš, budeš se olizovat!“ Vešla jsem do bytu, svlékla si kabát a Aneta už čekala v kuchyni, celá rozzářená. „Všechno je hotové. Dneska to bude něco jiného!“
Podívala jsem se na stůl. Žádná mísa s vývarem, salát z červené řepy, nebyl tam ani kompot. Zato se ve vzduchu vznášela vůně něčeho, co připomínalo houby. „A co to bude, že to voní tak... netypicky?“ zeptala jsem se opatrně, i když už jsem něco tušila.
„Řízky!“ zavolala vnučka a hrdě ukazovala talíř. „Ale takové jiné! Z hub!“
„Řízky z hub?“ zopakovala jsem a snažila jsem se, aby to znělo neutrálně.
„Obalovaná hlíva,“ vysvětlila Aneta, jako by mluvila o vybraném jídle z restaurace. „V jáhlových vločkách, bez vajec. Dokonale křupavé.“
Usedla jsem ke stolu. „Anetka si dala záležet,“ řekl můj syn. „Řekli jsme si, že je čas na změnu. Je to naše nová tradice, zdravější a bez masa.“ Píchlo mě u srdce. To nebyla tradice mé rodiny. Naše tradice byl vývar a vepřový řízek. To byly obědy, po kterých člověk věděl, že je neděle.
Nechutnalo mi to
Zkusila jsem ten jejich „řízek“. Houba byla měkká, strouhanka jako z vaty. Děti jedly s chutí, Aneta se na mě co chvíli usmívala, jako by čekala na schválení. „A kde je maso?“ zeptala jsem se, protože jsem to už nemohla vydržet. „Mami...“ začal syn, ale nestihl to dokončit větu. „Vždycky se jedlo normálně a nikomu nic nebylo. Teď najednou musí být všechno jinak. Protože co? Protože maso je špatné? Protože vývar není v módě?“ řekla jsem na jeden nádech.
Aneta se snažila něco odpovědět, slušně, klidným tónem, ale už jsem ji neposlouchala. Podívala jsem se na vnoučata – nevypadala, že by se jim stýskalo po mé kuchyni. „Tak mě příště raději na oběd nezvěte,“ řekla jsem tiše. „Ať vám nepřekážím u těch... experimentů.“
Vstala jsem, řekla jsem, že musím něco zařídit, a odešla jsem, než mě stačili zastavit. Vrátila jsem se domů a jen jsem tiše seděla. Ani televizi jsem si nepustila. Chvíli jsem si myslela, že přeháním, vždyť je to jen oběd. Ale pak jsem pomyslela na ten vývar, který jsem vařila vždycky v neděli, na to, jak si děti ještě nedávno říkaly o přídavek. A teď řízečky z hub, kompot bez cukru a na koláč ani nedošlo, protože přece „děti mají dietu“. „Všechno jsem dělala pro rodinu,“ řekla jsem si pro sebe. „A teď mám mlčet, protože sója je důležitější než tradice?“
Domácí tvarohový koláč
Druhý den jsem vstala v šest ráno. Pustila jsem se do přípravy tvarohového koláče, který dělám celý život. Jsou v něm opravdová vejce, tvaroh z mléka a tak dále. Nebyl moderní, nebyl dietní, ale byl můj. Chtěla jsem jim ukázat, že možná neumím ty jejich čočky a vege pomazánky, ale vím, jak udělat něco od srdce. Zanesla jsem jim ho. Neohlásila jsem se, chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Aneta otevřela dveře, usmála se jako vždycky, vzala koláč a položila ho na linku. „Vypadá krásně. Ale víš, děti nejedí cukr.“
„A co kdyby dneska udělaly výjimku?“ zeptala jsem se. „Uvidíme,“ odpověděla, ale pochopila jsem, že to řekla jen tak. Můj syn řekl, že ho sní později, protože už je po jídle. A vnučka, úplně nevinně, dodala: „Mamka dělá lepší dezerty! Takové bez lepku a cukru!“ Usmála jsem se, přestože jsem cítila smutek. Seděla jsem a dívala se na ten svůj koláč jako na dárek, který nikdo nerozbalil. Začala jsem přemýšlet, jestli takhle vypadá stáří – člověk ještě žije, ale jako by to už nikoho nezajímalo. Odešla jsem od nich beze slova.
Už mám jenom vzpomínky
Druhý den odpoledne mi zazvonil telefon. „Mami, přijeď zítra k nám. Uvaříme něco normálního, co máš ráda,“ řekl mi syn. Seděla jsem u stolu a loupala jablko. Zahřálo mě u srdce, když jsem to slyšela. Ale hned potom jsem ucítila i něco jiného: stín lítosti, který jsem už nedokázala odehnat. „Nechci být nikomu na obtíž,“ řekla jsem klidně. „Dejte si ty vaše houbové řízky beze mě.“
Chvíli mlčel. „Mami, o to nejde...“
„Já vím, synku. Vím. Ale já už taky nechci předstírat, že je všechno v pořádku.“ Zavěsila jsem dřív, než mě začal přemlouvat. Podívala jsem se na starou fotku z jednoho nedělního oběda – všichni jsme seděli u stolu, děti byly malé a můj manžel ještě žil. Na stole byla mísa s pořádným vývarem. Nevím, jestli ještě někdy zažiju takový nedělní oběd. Přála bych si to, ale realita je bohužel jiná...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].