Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Ludmilu překvapilo, jak její syn a snacha vychovávají malého vnuka. Myslí si, že to s péčí přehánějí. Po jedné návštěvě, která nedopadla moc dobře, se Ludmila chtěla poradit s kamarádkou, jestli se syn a snacha pletou, nebo je chyba v ní.
Vychovala jsem několik dětí a ze všech vyrostli slušní lidé. Takže snad nejsem až tak špatná matka, ne? A teď, když jde o mého vnuka, se ke mně najednou chovají, jako bych o výchově dětí nic netušila!
Těšila jsem se na vnuka
Když můj syn Martin dostal práci v našem městě, byla jsem nadšená. Znamenalo to, že se vrátí domů i se svou ženou a malým synkem. Bydlení nebylo problém. Když se před lety kvůli práci stěhovali do jiného města, nechali tady krásně zrekonstruovaný byt, který kdysi patřil mojí mamince. Dlouho jsme ho pronajímali, teď se do něj mohli vrátit.
Byla jsem ráda, že konečně budu mít vnuka blíž. Těšila jsem se na společné víkendy, procházky a výlety. Moje představy rychle narazily na realitu. „To nepůjde, mami,“ zarazil mě Martin, když jsem je pozvala na nedělní oběd. „Láďa každý den po obědě spí.“
„To přeci není problém. Můžeš ho uložit v pokoji pro hosty,“ mávla jsem rukou.
Jenže polední spánek malého Ládi je hotová logistická operace, kterou lze zvládnout jen doma. Vysvětlil mi, že kluk je nedonošený a má citlivější nervovou soustavu. Čím méně změn v jeho režimu, tím lépe.
Nakonec jsme se domluvili, že dorazí, až se malý vzbudí, a zůstanou do večera. Upekla jsem perníčky, připravila občerstvení a manžela jsem poslala do sklepa pro domácí kompot z jahod.
Dnešním matkám nerozumím
Když přijeli, malý se držel mámy a rozhlížel se obrovskýma modrýma očima. Postupně se osmělil, začal lézt po koberci a všechno si prohlížel. Hřálo mě z toho u srdce. Už jsem si představovala, jak ho vídám každý den. A pak to přišlo. Shodil mi nějaké kytky. O nic nešlo, na zemi byla jen trocha hlíny. A i kdyby se něco rozbilo, tak ať.
Jenže Ládínek z toho byl tak vyjukaný, že začal brečet. „Mami, musíme jet,“ oznámil Martin. „Už je unavený, přestimulovaný. Když se nevrátíme domů, bude to jen horší.“
„No tak... neblázni,“ povzdechla jsem si. „Pusťte mu pohádku, uklidní se. A možná zas usne.“
„Láďa u televize neusne,“ vložila se do toho snacha. „Ještě víc ho to rozhodí.“
Nerozumím tomu. Dnešní maminky se snad předhánějí v tom, které dítě je „výjimečnější“ – vymýšlejí alergie, přecitlivělost a poruchy, jejichž názvy si ani nelze zapamatovat. Je to snaha upoutat pozornost? Nebo jen maskují, že nevědí, jak správně vychovávat děti?
Návštěva nedopadla dobře
Martin si asi uvědomil, jak absurdní to celé je, protože něco pošeptal své ženě. Ta jen pokrčila rameny. Nakonec se s malým usadili k televizi. Jenže dobrá nálada už byla pryč. Pak se malý pozvracel. A to jedl jen to, co mu sami přinesli – moje perníčky byly, samozřejmě, už předem označeny za nevhodné.
„Věděla jsem, že to tak dopadne!“ vyhrkla snacha. „Martine, jedeme domů!“
„Uvařím čaj, třeba mu něco nesedlo...“ nabídla jsem.
Podívala se na mě s takovou nechutí, až mi přeběhl mráz po zádech. Popadla věci a utekla do předsíně. Martin za ní běžel jako kuře za slepicí. Netušila jsem, jestli se ode mě vůbec něco čeká. Mám snad padnout na kolena a omluvit se?
S manželem jsme jen tiše seděli, zatímco se mladí hádali ve dveřích. Martin se ještě vrátil. Doufala jsem, že se omluví. Místo toho se na nás ani nepodíval, utrousil „na shledanou“ a zmizel za svou nervózní ženou.
Kamarádka mě překvapila
Co tak hrozného jsem udělala? Zaskočila jsem na kafe ke své kamarádce Ireně. Je psycholožka, určitě mě podpoří a řekne, že dnešní mladí se zbláznili.
„Jako matka, která už děti vychovala, mluvíš s Martinem a jeho ženou povýšeně. Chováš se jako autorita. I když se ti zdají nezkušení, musíš ustoupit. Jsou to jejich rozhodnutí, oni chtějí pro svého syna to nejlepší. A řekněme si to upřímně – nikdo jiný nezná potřeby malého tak jako oni. Měla bys to respektovat a nevnucovat jim svoje představy...“ řekla mi kamarádka vážně.
Zarazila jsem se. Opravdu? I ona je proti mně? „Ale... jaké vnucování? Každé dítě má rádo televizi!“
„A co kdyby ses snachy zeptala, co malému dělá dobře? Když jim projevíš respekt, možná najdete společnou řeč. A ty budeš součástí jejich života tak, jak si přeješ...“
Domů jsem šla úplně rozhozená. Má snad pravdu? To já se chovám špatně?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
