Facebook
Instagram
Když zkrachovala firma, kterou Igor založil s manželkou, museli všechno prodat. Přišli o velký byt a dobré auto. Přestěhovali do paneláku a do práce jezdí starou škodovkou. Jak si zvykají na nové prostředí?
Stěhování z luxusního bytu v centru do starého paneláku na okraji města bych nepřál nikomu. Bohužel to byla naše jediná možnost. Firma, kterou jsem založil s mojí manželkou Janou, zkrachovala, a my museli prodat náš moderní, prostorný byt. Opustili jsme komfortní bydlení s fitkem, oploceným areálem a nonstop ostrahou, a přestěhovali se do malého bytu v paneláku z dob socialismu...
Museli jsme si zvyknout
„Kde budeme parkovat?“ ptala se ustaraně Jana. „Nevidím tu žádnou garáž. To vážně necháme auto venku přes noc?“
„A mám snad na výběr?“ odpověděl jsem, stejně otrávený jako ona. „Proč tě to trápí? Myslíš, že nám auto někdo ukradne? Je to stará škodovka. Nebo jsi už zapomněla, že jsme museli prodat audi?“
Litoval jsem těch slov hned, jak jsem je vypustil z úst. Jana za naši situaci nemohla. I ona přišla o svůj milovaný byt, auto a spoustu věcí, které jsme museli prodat, abychom přežili.
„Je to naše jediné auto, a tak bych byla ráda, aby mu nic nestalo,“ poznamenala tiše. „Nevíš, jestli tu mají kamery? Nebo jestli někdo hlídá parkoviště?“
Sídliště bylo plné lidí. Kolem nás se motali starší lidé a pejskaři. Hřiště bylo plné dětí. Stěží jsem potlačil sarkastický úsměv. Kamery? Ostraha? Na sídlišti? Jana si bude muset zvyknout na novou realitu. Ale upřímně, ani já jsem se tu necítil jako doma.
Ztratili jsme své soukromí
Vyrůstal jsem v rodinném domě s velkou zahradou. Jana pochází z malé vesnice, kde její rodina žila skromně, ale v klidu. Ani jeden z nás si neuměl představit život na velkém sídlišti.
V našem bývalém bytě jsme si užívali klid a soukromí. Sousedy jsme skoro nevídali. Všichni jezdili výtahem rovnou do podzemních garáží, a pokud jsme někoho potkali, jen jsme se pozdravili.
Po pár dnech života v paneláku jsme si uvědomili, že anonymita je pryč. Každý den jsme potkávali sousedy, maminky s kočárky, důchodce, pejskaře...
„Připadám si jako doma na Vysočině,“ řekla Jana po pár týdnech. „Mám pocit, že mě tady všichni znají. Ta paní odnaproti mě sleduje pokaždé, když jdu vynést odpadky.“
„Myslíš tu z druhého patra? Ta sedí u okna od rána do večera!“ řekl jsem naoko vážně.
Smáli jsme se a začali jí říkat „sídlištní hlídka“.
Někdo nám posprejoval auto
Musím přiznat, že zpočátku jsme nebyli nejlepšími sousedy. Na ostatní jsme se dívali trochu spatra, protože jsme byli zvyklí na svůj luxusní byt a soukromí. Zdejší sousedé byli úplně jiní. Rádi si povídali o tom, kde koupit čerstvý chléb nebo jak odehnat holuby z balkonů.
Největší problém ale představovala skupinka teenagerů, kteří posedávali na lavičce pod našimi okny a někdy tam hulákali až do noci.
Jednoho večera jsme se byli projít a zjistili jsme, že nějací vandalové posprejovali naši škodovku.
„To si snad dělají srandu!“ vykřikl jsem, když jsem to uviděl.
„Podívej, auto vedle našeho to schytalo taky!“ ukázala Jana na další vůz s poničeným lakem.
Překvapila mě sousedská soudržnost
Vandalové zničili víc aut, a protože v okolí nebyly kamery, nešlo s tím nic moc udělat. Ještě ten večer ale někdo zaklepal na naše dveře. „Dobrý večer,“ pozdravil mě starší muž v košili. „Ta zelená škodovka je vaše? Parkoval jsem hned vedle vás... Se sousedy jsme se rozhodli zjistit, kdo to udělal. Přidáte se?“
Zavedl mě ke starší sousedce, paní Aleně, která nám vyprávěla, že to všechno viděla. Dokonce si poznamenala čas a další detaily, což nám velmi pomohlo při hlášení na policii.
Policie díky tomu pachatele chytila a museli uhradit škody. Ale co bylo ještě důležitější? Poznali jsme naše sousedy. Ukázalo se, že jsou srdeční, ochotní a zajímají se o to, co se děje v okolí.
Dnes už si život na sídlišti neumíme představit jinak. Místo recepce a ostrahy máme sousedy, na které se můžeme spolehnout. Často si povídáme na lavičce před panelákem, plánujeme společné akce nebo si radíme, kde se zrovna dá něco koupit levně. Sídliště je místem, kde se neznámí lidé mohou stát přáteli. A my už jsme docela rádi, že jsme se sem přestěhovali...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
