Dalibor (35): Jako myslivec jsem se v lesích nikdy nebál. To se jednoho večera změnilo

Dalibor (35): Jako myslivec jsem se v lesích nikdy nebál. To se jednoho večera změnilo
Zdroj: Pixabay

Myslivec Dalibor se v lese cítil jako doma. To se změnilo jednoho večera, kdy seděl na posedu a v porostu zahlédl záhadné světlo. Cítil, že musí utéct, jinak mu půjde o život. Dodnes se tomu místu raději vyhýbá.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 05. 02. 2022 16:00

Lesy v okolí svého bydliště mám dokonale zmapované. Vždycky jsem se v nich cítil dobře. Nedávný zážitek mi ale ukázal i jejich stinnou stránku. Nikdy v životě jsem se tak nebál, jako ten večer. Pro svoje bezpečí už do té části lesa raději nechodím.

V lese jsem se vždycky cítil bezpečně

Naše ves je obklopená lesy, do kterých jsem už jako malý často chodil s tátou. Mám je projité skrz na skrz. Znám každý strom, každé zákoutí. Proto asi nikoho nepřekvapí, že jsem se stal myslivcem. Les mě vždycky přitahoval.

Už jako dítě jsem si chodíval sedat na posed. Pozorovat krajinu z výšky mě bavilo. Navíc jsem tam měl pocit absolutního bezpečí a klidu. I v dospělosti jsem tam často chodil jen tak přemýšlet o životě. A nejinak tomu bylo i onoho večera.

Byla už skoro tma a já dostal chuť zajít do lesa. Vylezl jsem na posed, uvelebil se tam a pozoroval noční krajinu. Sem tam zafoukal větříček. Zahlédl jsem i srnky, které si hledaly místo, kde se uloží ke spánku. V jednu chvíli jsem spatřil podivné světlo. Nejprve jsem si myslel, že za mnou jde kamarád Tomáš, který stejně jako já les miluje.

V nočním lese se objevilo neznámé světlo

Světlo ale vydávalo zvláštní záři. Nebyla to ani baterka či lucerna, kterou Tomáš používal. Pro jistotu jsem zavolal: ,,Tome? Jsi to ty?“ Odpovědi jsem se nedočkal. Místo toho světlo zhaslo. ,,Víš přece, že já se nebojím,“ mluvil jsem dál a nejistě se zasmál. V tu chvíli se světlo znovu rozsvítilo a začalo se přemísťovalo zleva doprava, nahoru a dolů. Chvíli bylo modré, pak zase zelené.

Došlo mi, že se nebude jednat o kamaráda. ,,Kdo je tam?“ zvolal jsem. Nikdo neodpověděl, pouze v listí zašustily kroky. Světlo se ke mně začalo přibližovat. To už  jsem dostal strach. Vzal jsem do ruky dalekohled, abych zjistil, kdo to je. Světlo ale nikdo nedržel. Neviděl jsem žádnou postavu, zkrátka nic. Jen světlo, které začalo rychle kmitat.

Pak se k němu přidal zvuk. Jak bych vám ho popsal. Jako nějaké chroptění nebo skřípaní zuby. Těžko se to popisuje, protože to nebyl žádný známý zvuk lesa. Světlo se dalo do pohybu a blížilo se k posedu. ,,Sakra,“ špitl jsem nervózně. Nenapadlo mě nic lepšího, než skočit dolů a utíkat. Cítil jsem, že mi jde o kejhák.

V tom lese už není bezpečno

Při seskoku jsem si bohužel zvrtnul kotník. I přes ukrutnou bolest jsem se snažil pokračovat v cestě. ,,Nech mě být!“ hulákal jsem. Světlo ale letělo za mnou. ,,Já taky umřu!“ křičel jsem. Našel jsem v sobě poslední síly a dal se na útěk. Doběhl jsem do vesnice, kde jsem narazil na Tomáše.

,,Co se děje?“ zastavil mě. Celý jsem se klepal a tekla mi krev z nosu. ,,Jsi v pohodě, kámo?“ zeptal se znovu. ,,V tom lese něco je,“ řekl jsem vystrašeně. Tomáš mě podepřel a pomohl mi dojít domů. Celé jsem mu to převyprávěl. On se nakonec přiznal, že se mu tam stalo něco podobného. ,,Od toho dne tam raději nechodím,“ svěřil se. ,,Tak to budeme dva. Říkám ti, že to něco mě určitě chtělo zabít,“ vypadlo ze mě a dal jsem si panáka. Do té části lesa už teď chodím jen výjimečně a pouze za bílého dne.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Související články

Další články