Naďa (36): Po partnerově tragické smrti mě pronásledoval jeho duch. Zachránila mě až stará sousedka

Dopravní nehoda a smrt milovaného partnera Milana se mnou pořádně zamávaly. Nebyla jsem schopná zařídit ani pohřeb. Zhostit se toho museli tchyně s tchánem. Moji rodiče se zase týden starali o naši dceru Magdalénku.

Lada (52): Syn tvrdí, že má léčitelské schopnosti. Přestal kvůli tomu dokonce chodit do práce

Pohřeb nebyl nejhorším zážitkem

Z pohřbu si nic nepamatuji. Byla jsem pod silnými sedativy. Rodiče mě přivedli do obřadní síně, posadili mě na lavici a když pohřeb skončil, odvedli mě do auta. Byla jsem jako chodící mrtvola. Zpětně musím poděkovat nejen rodičům, ale i tchyni s tchánem. Nejen já jsem utrpěla ohromnou ztrátu, ale i oni přišli o jediného syna. Přesto se museli vzchopit a fungovat. Já toho schopná nebyla. Bez jejich pomoci bych tu děsivou dobu nepřežila.

Tchyně s tchánem si brali Magdu skoro každý víkend k sobě. Já byla zavřená v bytě a klepala se strachy. Začal se mi totiž zjevovat duch zesnulého přítele. Nebyl zlý, jen stál v rohu a díval se. Měl na sobě oblečení, které si Milan oblékl onoho osudného dne. Ze začátku jsem si myslela, že duch je výplodem mé fantazie, přeci jen jsem byla pod silnými sedativy.

Lída (23): Kartářka mi potvrdila to, co si myslím celý život. V mém domě se usadili duchové

Rodině jsem o duchovi neřekla

Během krátké doby jsem zhubla deset kilogramů. Všichni si mysleli, že ze žalu. Mohl za to ale duch, který s námi žil. Kdykoliv jsem se otočila a podívala se do obývacího pokoje, stál tam. Nebo byl u mě v ložnici, když jsem usínala. Ze strachu jsem si k sobě do postele brala i Magdalénku. Měsíce utíkaly a duch byl pořád s námi. Zvykla jsem si na něj.

Přestala jsem se ho bát, a dokonce jsem si s ním občas i povídala. Zjistila jsem, že Magdalénka tatínka nevidí. „Maminko, s kým si to povídáš?“ zeptala se mě jednou. Uvědomila jsem si, že jsem jediná, kdo jeho přítomnost vnímá. Dcera třeba seděla na pohovce a dívala se na pohádku. Duch stál vedle ní a koukal také. Dcera ale na jeho přítomnost nereagovala.

Katka (25): Na duchy jsem nikdy nevěřila. Až nedávná seance mě přesvědčila o tom, že na těch povídačkách něco je

Pomoc jsem hledala dlouho

Časem jsem se začala zajímat o paranormální jevy. Přemýšlela jsem, zda je vhodné, abych ducha v bytě nechávala a protahovala dobu smutku. Každý den jsem se dívala na tvář mrtvého přítele. Každý den mi duch připomínal bolest, kterou jsem prožila. Obrátila jsem se na internetu na lidi, co se nadpřirozenými věcmi zabývají. Radili mi otevřít okna a zapálit svíčku. Nebo byt vykouřit bylinkami. Nic nepomáhalo.

Až jsem se jednou bavila se starou sousedkou z vedlejšího vchodu a ta mi poradila, abych se s duchem rozloučila. Nahlas mu poděkovala za to, že mě hlídal, a požádala ho, aby odešel. Když nebyla dcera doma, udělala jsem to. Otočila jsem se k němu a hezky mu poděkovala za vše hezké, co jsme spolu prožili. Poděkovala jsem mu i za dceru a poprosila ho, aby odešel a nechal mě jít. Druhý den ráno jsem se probudila a duch se neobjevil. Ani následující den. Už se neobjevil nikdy...

Hynek (27): Vyvolal jsem ducha zemřelého dědy. Dost mě znepokojilo, co mi řekl

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].