Facebook
Instagram
Otázka společných financí bývá ve vztazích ošemetná. Ne všichni se chtějí dělit, někomu vadí, že ten druhý utrácí příliš. Existuje nějaká zlatá střední cesta?
V práci jsem měl za sebou náročný týden, a tak jsem se v pátek těšil na klidný večer. Sednout si do křesla, otevřít si studené pivo a prostě relaxovat. Když jsem ale vstoupil do domu, okamžitě jsem cítil, že něco není v pořádku. Moje manželka Marta seděla na pohovce s překříženýma rukama a dívala se na mě naštvaně.
Byla na mě naštvaná
"Nechceš mi to vysvětlit?" zeptala se, než jsem si vůbec stačil sundat bundu. Její hlas byl chladný. Neměl jsem tušení, o čem mluví.
"Co máš na mysli?" zastavil jsem se a váhal, jestli se mi vůbec chce pouštět do nějaké debaty, nebo by bylo lepší prostě odejít na procházku. Něco v jejím pohledu mi ale napovědělo, že nemám na výběr.
"Zablokoval jsi mi přístup ke společnému účtu," řekla, zjevně šokovaná tím, co se stalo.
"Ano," odpověděl jsem stručně a snažil se vyhnout zbytečné hádce. Věděl jsem, že ten okamžik jednou přijde, a mentálně jsem se na něj připravoval. Ale teď, když to přišlo, jsem se cítil úplně bezmocný.
"A to je všechno, co k tomu řekneš?" její hlas vystoupal o oktávu výš a já si všiml, jak její tvář začíná nabírat červený odstín. "Bez jakékoliv diskuse, bez toho, aby ses zeptal... Prostě jen tak?"
Zhluboka jsem se nadechl a v duchu počítal do deseti, abych se uklidnil. Věděl jsem, že to musím řešit rozumně, jinak to nedopadne dobře.
"Marto, nebylo to rozhodnutí, které bych udělal jen tak," snažil jsem se udržet klidný tón, i když jsem cítil, jak ve mně roste vztek. "Když jsem se nedávno podíval na náš účet, uvědomil jsem si, že výdaje jsou mnohem vyšší než obvykle. Musel jsem to zastavit, než se věci vymknou kontrole."
"Výdaje?" odfrkla si, jako bych ji obvinil z něčeho strašného. "To byly jen věci, které potřebujeme. Na co jsi chtěl šetřit? Na nový počítač? Nebo na další kolo, na kterém budeš stejně jezdit dvakrát do roka?"
Pohádali jsme se
V hlavě mi začaly vířit obrazy všech těch drobných nákupů, které v posledních měsících udělala – nové šaty, kosmetika, dekorace do domu. Každý jednotlivý nákup nebyl velkou položkou, ale dohromady to představuje slušnou sumu...
"Marto, nejde o můj počítač nebo kolo. Utrácíš za zbytečnosti..."
Její tvář se zkřivila vzteky a já pochopil, že tenhle rozhovor nedopadne dobře.
"Zbytečnosti? To nemám právo dovolit si něco víc, než jen platit účty a jídlo? Opravdu? Pracuji stejně tvrdě jako ty, ne-li víc, protože se starám také o domácnost... Ale ty musíš mít vždy kontrolu. Vždy rozhoduješ jen ty!"
Viděl jsem, že tahle konverzace míří přímo do slepé uličky. "Nejde o kontrolu, Marto!" zvedl jsem hlas, protože jsem cítil, jak emoce přebírají nadvládu. "Snažím se jen chránit naše finance. Jestli budeš dál takhle utrácet, budeme na mizině. Není to o jedné nebo dvou věcech. Tohle trvá už měsíce!"
"Měsíce? Opravdu?" zeptala se a udělala krok směrem ke mně. Byl jsem naštvaný, ale ona... ona byla na pokraji výbuchu. "A co tvoje výdaje? Všechny ty technologické hračky, co si kupuješ? A výlety s kamarády... Myslíš, že to nevidím?"
Nerozuměli jsme si
Uvědomil jsem si, že tenhle rozhovor nikam nevede. "Ty hračky mi pomáhají v práci a výlety s kamarády..." zarazil jsem se. Věděl jsem, že jakákoliv další výmluva jen zhorší situaci. "Marto, nejde o to, kdo utrácí víc. Jde o to, abychom oba dodržovali rozpočet, na který máme."
"Rozpočet, na který máme? Nebo jen na to, na co chceš ty utrácet peníze?" její hlas se změnil, jako by přestala křičet a začala se hroutit. "Nikdy se mě nezeptáš, co chci já. Nikdy nepřemýšlíš nad tím, jestli mám nějaké potřeby. Ty prostě jen rozhoduješ."
Cítil jsem tíhu těch slov. Možná měla pravdu. Možná jsem se jí neptal na názor tak často, jak bych měl. Ale na druhou stranu, měla opravdu právo očekávat, že přijmu každý její nákup bez výhrad?
"Vím, že to vypadá zvláštně..." začal jsem klidněji. "Ale neudělal jsem to, abych ti ublížil. Jen jsem nechtěl, abychom se dostali do problémů."
"Ty myslíš jen na peníze. Všechno v tvém životě jsou peníze, šetření, kontrola výdajů... Nepamatuji si, kdy jsi naposledy měl radost z něčeho, co jsme koupili do domu. Vždycky máš něco proti."
"To není pravda, Marto," odpověděl jsem, ale cítil jsem, jak ztrácím půdu pod nohama. "Musíme jen být zodpovědnější. To je všechno."
Moje žena se urazila
"Zodpovědní..." zopakovala tiše, jako by pro ni to slovo bylo cizí. Pak se odmlčela a mezi námi se rozprostřelo ticho hluboké jako propast.
"Víš co? Dobře. Jestli to má takhle být, už od tebe nic nechci. Když nemůžu používat naše peníze, budeš mít své a já své. Uvidíme, jak to bude fungovat."
Na chvíli jsem ztuhl. Věděl jsem, že to říká pod vlivem emocí, ale tato slova nesla váhu, kterou nešlo přehlédnout. Opravdu přemýšlela o nějaké formě odloučení? Rozuměl jsem jí správně?
"Tohle není řešení," začal jsem opatrně. "To nás jenom odcizí."
"A možná už jsme se odcizili dávno. Možná už dlouho žijeme ve dvou různých světech, a ty sis toho jen nevšiml..."
Marta se náhle postavila, oči se jí leskly. "Nechci ti už dál vysvětlovat každou utracenou korunu. Když nemám přístup k našemu účtu, nechci..." nedořekla.
To jsem od ní nečekal
Ani já nevěděl, co říct. Možná proto, že jsem někde hluboko uvnitř věděl, že má trochu pravdu. Možná jsem byl příliš kontrolující. Možná jsem zapomněl na to, co je důležité. Ale na druhou stranu, jak bychom mohli žít, aniž bychom dbali na naše finance?
"Dobře," povzdechl jsem si, protože jsem už neměl sílu bojovat. "Když to tak chceš, zkusme to. Uvidíme, co z toho bude."
Marta se na mě podívala, jako by nemohla uvěřit, že jsem souhlasil. Potom odešla z obýváku, nechala mě tam samotného s mými myšlenkami. Slyšel jsem, jak práskla dveřmi od ložnice, a pak přišlo ticho. Takové ticho, které naplní celý dům, když něco končí, ale ještě nevíte, co přesně.
Konečně jsem se posadil do křesla, o čemž jsem snil celý den, ale teď jsem necítil žádnou úlevu. Prázdnota kolem mě byla nesnesitelná. Věděl, že to bylo správné rozhodnutí – nemohl jsem dovolit, aby se naše finance vymkly kontrole. Ale také jsem cítil, že se mezi námi něco zlomilo. Možná to bylo jen dočasné. Nebo to možná byl začátek něčeho, co už nepůjde opravit.
Vzal jsem telefon a otevřel bankovní aplikaci. Díval jsem se na zůstatek na účtu, ale tentokrát jsem necítil ani spokojenost, ani klid. Hlavou mi stále zněla její slova: "Možná už dlouho žijeme ve dvou různých světech..." Znamenalo to, že už není cesty zpět?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
