Facebook
Instagram
Vlaďka je v práci jediná, kdo nedodržel novoroční předsevzetí. Pět kolegů z týmu přestalo kouřit. Ona to nezvládla. Jak se ukázalo, má to mnohem větší důsledky, než čekala.
Máme v práci skvělý kolektiv. Tedy donedávna jsme měli. S příchodem nového roku si kolegové slíbili, že přestanou kouřit. I já si myslela, že to zvládnu, ale nakonec jsem jediná, kdo to nevydržel. A za to teď pykám.
Kolegové se rozhodli, že přestanou kouřit
Náš tým se skládá z šesti lidí. Všichni jsou bývalí kuřáci. Až do konce loňského roku jsme si vždycky udělali čas zajít na střechu budovy na cigaretu. Během jejího vychutnávání jsme řešili drby. Chodili jsme tam každé dvě hodiny zhruba na deset minut.
Vždycky jsem to měla ráda, protože nás to spojovalo, a ještě se člověk něco dověděl. Fungovalo to tak dlouhé tři roky. Před Silvestrem ovšem přišel kolega Radim s tím, že by rád přestal kouřit. ,,Moje novoroční předsevzetí je jasné. Chci seknout s cigárama,“ prohlásil jednou na střeše. ,,A víš co, Radime? I mně už to leze krkem,“ přidala se Lucka.
,,Tak co kdybychom do toho šli společně a od Nového roku přestali kouřit?“ navrhl kolega. Postupně se přidali všichni. Byla jsem jediná, která váhala. Hlavou mi běželo, jestli to vážně chci a jestli to vůbec dám. ,,Co ty, Vlaďko? Jdeš do toho s námi?“ pustili se do mě. ,,Jasně, že váháte,“ hecla jsem se.
Já jediná kouřím dál
Do konce roku jsme se dále scházeli na střeše a kouřili jednu cigaretu za druhou. Nevynechali jsme ani Silvestr. Každý u sebe měl krabičku, která měla být tou poslední. Odbila půlnoc a nás čekal nový začátek. Jenže já už druhý den podlehla vábení a zapálila si. Když jsme se 3. ledna sešli v práci, mně se už v deset klepala ruka. ,,Jdete někdo nahoru?“ hodila jsem do placu.
,,Nahoru? Jako kouřit?“ divil se Radim. ,,Něco jsme si slíbili. Já to vydržím, takže nejdu,“ řekl a dál pracoval. Nešel ani nikdo další. Musela jsem se kousnout a vydržet to. Chuť ale byla velmi silná. Dala jsem v práci tři dny bez cigarety a ten čtvrtý už jsem šla i za cenu toho, že tam budu sama. Neuniklo mi, jak se na mě kolegové dívali.
,,Už jsi to porušila, jo?“ rýpali do mě. ,,Mám na to prostě chuť,“ odsekla jsem. Bylo divné stát na střeše sama, ale ta chuť. Bože, ta chuť cigarety mi to vynahradila! Po čase se nicméně ukázalo, že zatímco já nahoře kouřím, kolegové v kanclu řeší ty drby, které se kdysi probíraly na střeše. Dokonce se mi stalo, že se během mé nepřítomnosti domluvili na odpolední aktivitě a já to nevěděla.
Už do kolektivu nepatřím
Druhý den si vyprávěli zážitky z filmu, na kterém byli v kině. ,,Proč jste mi neřekli?“ rozčilovala jsem se. ,,Byla jsi kouřit a my na to pak asi zapomněli,“ reagovali. ,,To víš, kdybys seděla v kanclu...,“ pronesl ironicky Pavel. Už během ledna bylo vidět, jak z kolektivu vypadávám. Dokonce jim začalo vadit, že když se vrátím ze střechy, zapáchám kouřem.
Už mě nikam nezvou, nic mi neříkají. Měl by to pro mě být důvod přestat kouřit? Nevím. Vážně je to tak zásadní, že jsem to nevydržela? Záleží mi na nich, ale současně se cigarety nechci vzdát. Tak se ze mě stal samotář. Společnost mi dělá jen ta cigareta.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
