Facebook
Instagram
Žaneta si všimla, že se jí z kanceláře ztrácejí drobnosti, jako je propiska nebo kávová lžička. Ze situace byla rozrušená a pořád přemýšlela, kdo z kolegů může takovéto věci dělat a proč. Když se jí ze šuplíku ztratily silonové punčocháče, rozhodla se jednat. Z výsledku pátrání byla ale v šoku.
Pracuji v jedné menší firmě, kde byly mezi kolegy vždy dobré vztahy, proto mě velmi překvapilo, když se z mé kanceláře začaly ztrácet věci. Byly to tedy samé drobnosti, jako je kupříkladu propiska, přesto mi bylo jasné, že to není náhoda a někdo to musí dělat úmyslně. Zprvu jsem si myslela, že se jedná o nějaký zlomyslný žert, ale postupně by začalo docházet, že za tím bude víc než legrace.
Začalo to propiskou
To, že mi v kanceláři zmizely už tři propisky, kapesní kalendář a čajová svíčka, bych překousla. Když se přidala ještě lžička a deodorant, bylo to horší, protože mi došlo, že tohle dělá někdo z kolegů schválně. Zároveň jsem se styděla to říct nahlas, protože mi celá věc přišla tak trochu trapná a věděla jsem, že se k ní nikdo nepřizná.
Punčocháče byly zlom
Jednou jsem si udělala oko na silonových punčocháčích a věděla jsem, že mám pro tyto příležitosti ve skřínce v kanceláři jedny rezervní. Když jsem je ale začala hledat, nebyly tam, někdo mi je musel ukrást! Ten pocit, že se vám někdo hrabal v osobních věcech, je vážně nepříjemný a nikomu bych ho nepřála. Rozhodla jsem se svěřit kolegyni Petře (35), která byla z mého vyprávění naprosto šokovaná a souhlasila se mnou, že takhle to dál nejde.
Past na zloděje
Vymysleli jsme, že příští týden si velice okatě přinesu do práce několik rezervních silonových punčocháčů a ponožek, o kterých řeknu snad všem na oddělení a potom nechám otevřené dveře od kanceláře a půjdu se schovat k Petře, která má kancelář naproti, a budeme škvírou ve dveřích pozorovat, kdo do mé kanceláře půjde. Jak jsme řekly, tak jsme také udělaly a za chvíli jsme viděly kolegu Luboše (42), jak vchází do mé kanceláře. Za malý moment jsme obě na Luboše vystartovaly a chytily ho přímo při činu.
Je to úchylné
Luboš zrovna vytahoval z mé skříně jedny punčocháče, když jsme se já a Petra objevily ve dveřích. V Lubošovi by se krve nedořezal a já chtěla nějaké vysvětlení. Na konec Luboš řekl, že se mu moc líbím a moje věci jsou pro něj takové fetiše, ze kterých si plánoval udělat celou sbírku. Samozřejmě, že mi všechny věcí vrátí a už mi nikdy nic neukradne, jenom mě prosí, abych to tady ve firmě nerozhlašovala. Já jsem mu slíbila, že pomlčím, přesto ho denně potkávat na chodbě je pro mě nepříjemné.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
