Romana (42): V práci jsem se vyhýbala drbům a kolegy měla za toxické. Když jsem propukla v pláč, zažila nečekané překvapení

Nastoupila jsem po mateřské do kanceláře a nestačila se divit, co všechno spolu kolegové sdílí ohledně osobního života. Byla jsem odtažitá do chvíle, než mi zazvonil telefon a dozvěděla jsem se tragickou zprávu.

Petra (42): V kadeřnictví jsem vyslechla tajemství, které mě tíží. Teď se nemůžu podívat sousedce do očí

Práce není druhý domov

Našla jsem si dobře placené místo s tím, že nějakou dobu v kanceláři vydržím. Ráda bych se pak vrátila zpátky k tomu, co mě baví. Nejprve se musím zase po mateřské dovolené postavit na nohy. Nepřemýšlím příliš o tom, jestli je smysl mojí práce naplňující. Zkrátka chci mít na nájem a něco ušetřit.

Do práce se nechodím ani kamarádit a ani splňovat nějakou touhu po sociálních vazbách. Jdu si tam vydělat peníze. Konverzace je jen z nutnosti a evidentně jsem za exota. Dokonce ani po letech doma nemám takový sociální deficit, abych se v kanceláři bavila o vztazích, o receptech anebo o životě.

Jsem ale asi jediná, protože to, co probírají kolegové, to nemá obdoby. „Takže včera první rande? Bylo něco?“ vítají se kolegové už ráno u kávovaru, zatímco moje šéfová s asistentkou utírají slzy recepční po rozchodu. Já v tu chvíli beru sluchátka a mířím k počítači.

Karolína (30): Dostala jsem od šéfové drahý narozeninový dárek a přišla jsem kvůli tomu o práci i vztah

Kolik chcete mít dětí?

Hned první týden si mě vzala do parády žena, jejíž pracovní stůl byl zavalen hrnky, soškami a zarámovanými fotkami. „Máš jen jedno dítě? Chtělo by to sourozence, být tebou, tak nečekám. Irena z druhého patra je mladší a trčí na klinice pět let a neúspěšně,“ mlela pantem a já nestačila zírat.

Co je jí do toho a proč mě má zajímat cizí osoba a její osobní nezdary? Velmi rychle jsem pochopila, že jsem se ocitla v bandě toxických lidí. Všichni o sobě chtějí vědět všechno a neváhají to rozebírat a předávat informace dál. Je vidět, že jsou z nových drbů nadšeni.

Nehodlala jsem se toho účastnit a když jsem byla zahnaná do kouta, mlžila jsem. Anebo jsem si vymýšlela. „Máme osm psů. Ano, vyznáváme polyamorii. Já osobně nevařím už roky, manžel žije z prány a já mám anorexii.“ Brzy pochopili, že jsem sarkastická a nic ze mě nedostanou.

Jana (46): Vysněné povýšení se proměnilo v noční můru. Závistivá kolegyně málem zničila všechno, co jsem si léta budovala

Pláč na záchodě

Pak se stala nemilá věc. Auto nám přejelo kočičku a já jsem v ten moment byla v práci. Zavolal mi manžel a já jsem mimoděk vykřikla. Všichni se kolem mě hned sesypali. Utekla jsem na záchod a tam jsem se složila. Nemohla jsem zastavit pláč.

Když jsem vyšla ven, čekala tam na mě asistentka s kapesníkem. Objala mě a já jsem to v tu chvíli přivítala. Donesla mi kabelku i kabát a ukázala mi zadní východ, nechtěla jsem se s nikým bavit, jen jet rychle domů. Bylo fajn mít oporu a pochopení. Kupodivu mi pomohlo si o tom další den promluvit s ostatními. Mnozí přidali nějakou smutnou historku s mazlíčkem.

Alice (40): Už mě nebaví poslouchat, že kolegyně má dokonalé děti. Mají si užívat dětství, ne být jejími projekty

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].