
Po letech náročné práce a osamělé výchovy dvou dětí měla Gábina pocit, že konečně získala zpět svou svobodu. Když se k nim nastěhoval skvělý partner Miloš, vše se zdálo ideální. Pak ale přišel s toužebnou otázkou po vlastním biologickém dítěti. Její jasné odmítnutí však spustilo lavinu nátlaku, do které partner neváhal zapojit i zbytek rodiny.
Jsem ráda, že se sedmiletý Bořek trochu osamostatnil, protože šestnáctiletá Soňa už začala proti neustálému hlídání mladšího bratra otevřeně rebelovat. Chápala jsem ji, chtěla mít svůj klid, ale jako porodní asistentka v pražské nemocnici jsem si nemohla vybírat směny. Děti se rodí v noci i ve dne a my si nemůžeme dovolit ten luxus pracovat jen za světla. „Nemůžeš si najít normální práci?“ vztekala se Soňa. Nemělo smysl jí vysvětlovat, že když byla malá, její táta Jan ještě žil a finančně nás zajistil. Po jeho náhlé smrti jsem musela brát každou službu navíc, abych nás uživila a vše zvládla.
Další dítě už nechci
Před pár lety do našeho života vstoupil Miloš. Byl úplně jiný než Jan, ale děti si ho hned oblíbily. Dlouho jsem se bránila společnému bydlení, abych dětem nezpůsobila příliš velkou změnu, ale nakonec mě přesvědčily právě ony. „Mami, vždyť je to tvůj chlap! Už dávno byste měli bydlet spolu,“ prohlásila teatrálně Soňa. Miloš se k nám nastěhoval a stal se pro Bořka skvělým parťákem. Učil ho vařit, bral ho na jejich společné „pánské jízdy“ a Soňa o něm mluvila jako o vzoru pro všechny muže. Všechno se zdálo být ideální, dokud Miloš nepřišel s nečekanou otázkou: „Kdy začneme uvažovat o našem vlastním dítěti?“
Ta slova mě úplně paralyzovala. Celou dobu jsem si dávala velký pozor na antikoncepci a o dalším těhotenství jsem ani neuvažovala. Byla jsem unavená z let kombinování náročné práce a výchovy dvou dětí a teď, když konečně povyrostly, jsem se chtěla věnovat práci na neonatologii. „Miloši, já už znovu těhotná být nechci,“ řekla jsem mu jemně. On se ale nenechal odbýt s tím, že mu brzy bude čtyřicet a za chvíli už bude pozdě. Chtěl být biologickým otcem a můj upřímný, kategorický postoj ho viditelně zaskočil a ranil.
Nátlak ze všech stran
Miloš se s mou odpovědí nesmířil a začal na mě vyvíjet nenápadný nátlak. Ukazoval mi cizí miminka v kočárcích na hřišti a co bylo nejhorší, zapojil do toho i mé děti. Začal se jich jako by z legrace ptát, jestli by nechtěly malého sourozence. Soňa i Bořek byli samozřejmě nadšení a začali se mnou o „sladkém miminku“ neustále diskutovat. „Miloši, přestaň s tím. Tohle je věc mezi námi, netahej do toho děti,“ prosila jsem ho, ale on jen odvětil, že má právo na to být skutečným otcem.
Při jedné z dalších hádek to ve mně definitivně bouchlo. „Ty jsi cestoval, budoval kariéru a užíval si, zatímco já jsem od deseti let Soni vychovávala děti sama! Nechci se znovu vrátit k plenkám, nemocem a nekonečným povinnostem,“ křičela jsem na něj. Nejsmutnější na tom bylo, že mě nepodpořila ani vlastní matka. Tvrdila mi, že mu to dítě musím dát, jinak si najde jinou. I Soňa se na mě dívala jako na někoho, kdo jim všem jen kazí radost z nového člena rodiny, a vůbec nechápala, kolik úsilí mě stálo dovést je tam, kde jsou teď.
Rozdílné cesty
Po velké scéně s dcerou, která mi vyčetla, že jedno miminko přece nic není a s penězi jsme na tom dobře, mi došlo, že tohle nebude fungovat. Nikdo kolem mě nechtěl pochopit, že nejde o peníze ani o mateřskou dovolenou, ale o mou vlastní svobodu, kterou jsem si po letech dřiny konečně vybojovala.
Miloš měl právo chtít být otcem, ale já měla stejné právo už další dítě nerodit. Naše cesty se v tomto zásadním bodě rozešly a já si uvědomila, že nikoho nemůžete nutit k tak velké životní změně jen proto, abyste si ho udrželi.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




