Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJana se vdala, protože se to od ní očekávalo, a stejné to bylo i s dítětem. Nikdy nechtěla být matkou, ale nechala se přemluvit. Zjistila, že mateřství opravdu není pro ni. A jedné noci udělala náročné rozhodnutí – opustila syna a manžela.
Nejsem zrůda, i když vím, že mě tak lidé mohou vnímat. Žena, která opustí své dítě, automaticky dostane nálepku krkavčí matky. Nemám v úmyslu se obhajovat, ale chci napsat, proč jsem to udělala. Protože než jsem zmizela, byla jsem ta dokonalá. Vařila jsem, uklízela, objímala, pracovala, snášela náladového manžela a probdělé noci. Až mi v jednu chvíli došlo, že celý ten život – dům, rodina, zodpovědnost – je jako šaty, které mi někdo oblékl, i když mě škrtily. Dusila jsem se, ale přesto jsem se usmívala. Až jsem s tím nakonec přestala.
Nechtěla jsem se stát matkou
Karla jsem si vzala, protože se to tak nějak očekávalo. Chodili jsme spolu od střední školy a všichni kolem říkali, že jsme si souzeni. Já to tak necítila, ale neměla jsem sílu vysvětlovat, že láska někdy prostě vyprchá. Vzali jsme se, zrekonstruovali jsme si byt po mých rodičích a okamžitě začaly otázky, kdy bude dítě.
Podlehla jsem. Karel měl radost a jeho rodiče mě málem nosili na rukou. A já? Těhotenství pro mě nebylo splněným snem, ale spíš projektem, který je třeba dokončit. Když se narodil Jirka, všechno mělo být nádherné. Jenže nebylo. Karel se vracel pozdě z práce, protože „musí vydělávat“, a já zůstávala sama s nekonečným pláčem, plenkami a příkrmy.
Manžel mě nechápal
Fungovala jsem jako automat. Vstávala jsem, krmila, přebalovala, houpala. Všechno jsem dělala správně, jako by ve mně někdo zapnul režim „matka roku“. Ale neměla jsem to ráda. Necítila jsem žádné pouto, připadalo mi, jako bych se starala o dítě kamarádky, ne o své vlastní.
Karel mé pocity nechápal. Když jsem mu řekla, že se necítím šťastná, tvrdil, že „to přejde a jsem silná“. Já ale nechtěla být silná. Chtěla jsem mít právo na slabost a únavu. Jednou večer jsem seděla na podlaze v koupelně a došlo mi, že nemám nic svého. Žádné koníčky, přátele ani chvilku ticha. Jen nekonečný koloběh povinností.
Po odchodu jsem pocítila úlevu
Myšlenka na odchod od rodiny ve mně zrála dlouho. Pamatuju si tu noc, jako by to bylo včera. Karel spal, Jirka klidně oddychoval ve své postýlce a já potichu sbalila do tašky pár věcí. Ještě jsem se podívala na synovu fotku, na které se jako půlroční upřímně smál. Něco mě píchlo u srdce, ale nezaváhala jsem. Prostě jsem odešla.
Nechala jsem za sebou všechno a zamířila ke své kamarádce Daně. Když mi o třetí ráno otevřela a viděla mě s taškou, jen se usmála a řekla: „Věděla jsem, že jednou přijdeš.“ Necítila jsem smutek ani výčitky. Jen obrovskou úlevu.
První ráno u Dany bylo úžasné. Ležela jsem na gauči a cítila lehkost, jakou jsem nezažila roky. Nikdo po mně nic nechtěl. Večer mě Dana vzala do klubu. Hlasitá hudba, tanec a smích mi připomněly, jaké to je být mladá a bez závazků. Poprvé po letech jsem se cítila živá a svobodná.
Byla to bolestivá volba
Od mého odchodu uplynulo několik měsíců. Nevrátila jsem se domů. Karel mi zpočátku psal zoufalé a pak vzteklé zprávy, nakonec ale přešel ke krátkým, věcným informacím o Jirkovi. Kontakt máme jen sporadický. Občas mi pošle fotku nebo mi dovolí zavolat malému.
Synův hlas v telefonu je nejistý, jako by si ověřoval, jestli jsem skutečná. Nelituji odchodu od Karla, protože náš vztah byl mrtvý. Lituji ale, že jsem opustila dítě, které za mou frustraci nemohlo.
Teď žiju naplno, chodím se bavit, směju se. Ale někdy, když hudba ztichne, se mi před očima objeví Jirkův úsměv z té fotky. A to mě dokáže rozhodit. Ta prázdnota, před kterou jsem utekla, nezmizela. Jen se přesunula jinam. A teď bolí mnohem víc.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
