Simona (51): Děti odešly a ticho mě drtí. Místo odpočinku cítím prázdno a nevím, co dál

Ráno bývá nejhorší. Dřív jsem vstávala, protože bylo potřeba. Snídaně, svačiny, školní tašky, věčné dohánění času. Teď vstávám jen proto, že to ticho je nesnesitelné. Když otevřu oči, první, co slyším, je klid. A ten mě drtí víc než jakýkoli křik.

Alena (39): Vnučkou si chci vynahradit mateřství, které mi uteklo mezi prsty

Ticho po letech

Tereza studuje v Brně, Kuba pracuje v Praze. Obě děti mají své životy, přátele a plány. Jsem na ně pyšná, samozřejmě. To se od matky očekává. Ale někde pod tím pocitem hrdosti je jiný hlas, tichý a protivný, který se ptá: „A co teď budeš dělat ty?“

Manžel odchází do práce v sedm. Loučí se se slovy, že mám odpočívat, že si to zasloužím. Když se za ním zavřou dveře, mám chuť se rozkřičet. Já nechci odpočívat! Ale nevím, co jiného dělat. Dvacet let jsem byla matka. Celý můj den měl smysl, protože někdo něco potřeboval. Někdy jsem si stěžovala, že nemám chvíli pro sebe, že bych chtěla ticho. A teď ho mám. Jenže místo klidu cítím prázdno.

Dívám se kolem sebe a všechno mi připadá cizí. Dokonce i ten dům, který jsme si s Honzou stavěli sami, teď působí jako kulisa po skončení představení. Scéna zůstala, ale herci odešli.

Anna (36): Po rozchodu můj život postrádal smysl. Zachránila mě práce v psím útulku

Najít své místo bylo nejtěžší

Kuba mi minulý týden volal. Mluvil rychle, mezi řečí zmínil, že má novou práci, novou přítelkyni a že se mi ozve „až bude mít víc času“. Tereza poslala zprávu, že nestíhá. Já jsem odpověděla smajlíkem, protože jsem nevěděla, co napsat.

Zkoušela jsem zaplnit čas. Přihlásila jsem se na kurz keramiky, ale po dvou lekcích jsem tam přestala chodit. Bylo tam moc cizích lidí, kteří si mezi sebou povídali, a já jsem se necítila součástí ničeho. Pak jsem začala běhat. To mi vydrželo týden.

Jednoho dne jsem našla ve skříni svou starou kytaru. Zaprášenou, se dvěma prasklými strunami. Dřív jsem hrávala, ještě než se narodily děti. Dlouho jsem ji jen přenášela z místa na místo, protože „na to není čas“. Teď jsem ten čas měla. A tak jsem ji vzala, otřela prach a zkusila brnknout. Zněla falešně.

Honza mě pozoroval od dveří. „Ty hraješ?“ zeptal se překvapeně. „Kdysi jsem hrála,“ odpověděla jsem. „To jsem ani nevěděl,“ řekl.

V tu chvíli mě napadlo, že mě vlastně nezná. A že já neznám jeho. Celé ty roky jsme spolu mluvili o dětech, účtech, opravách, dovolených. Ale o sobě? Stali jsme se jen rodiči, kteří spolu sdílí domácnost.

Mirka (37): Po letech velké kariéry a neexistujícího osobního života jsem začala pracovat v krematoriu. A našla jsem klid

Psaní mi pomohlo hledat svou cestu

Začala jsem psát deník. Každý den pár vět, někdy jen jednu. Napsat to pomáhá víc, než bych čekala. Občas se přistihnu, že píšu o věcech, o kterých jsem nikdy nemluvila – o strachu, že zestárnu, že zůstanu sama, že už nikdy nebudu pro nikoho důležitá. Jednou jsem to Honzovi ukázala. Jen se usmál a řekl: „To je hezké, že máš koníček.“ Nepochopil to. Ale už jsem po něm nechtěla, aby mi rozuměl. To je možná první změna, kterou v sobě cítím – že začínám dělat věci kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému.

Když mi minulý měsíc Tereza napsala, že přijede na víkend, měla jsem radost i obavy. Bála jsem se, že mě bude vnímat pořád jen jako mámu, co vaří a stará se. Ale když přijela, sedly jsme si večer ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme se bavily jako dvě ženy. Vyprávěla mi o škole, o tom, že má pochybnosti, jestli dělá správný obor. A já jí řekla, že pochybnosti má každý, i já. Smála se.

„Ty? Ty jsi měla vždycky všechno pod kontrolou,“ řekla. „To sis jen myslela,“ odpověděla jsem. Byl to zvláštní pocit rovnocennosti. Ne matka a dcera. Jen dvě ženy, které se učí žít.

Teď se snažím na sebe nezlobit, že jsem ztracená. Učím se být sama se sebou, i když je to těžké. Někdy mám chuť vrátit čas, jindy jsem vděčná, že můžu konečně dýchat. Dneska vím, že role matky je krásná, ale není to všechno. Že i když děti odejdou, život neskončí. Jen se promění.

Eliška (60): Manžel mě opustil kvůli mladší ženě a můj život ztratil smysl. Naštěstí mi kamarádky ukázaly, že rozvod není konec světa

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].