Mirka (37): Po letech velké kariéry a neexistujícího osobního života jsem začala pracovat v krematoriu. A našla jsem klid

Když se mě někdo zeptá, proč jsem opustila dobře placenou práci v advokátní kanceláři a začala pracovat v krematoriu, většinou jen pokrčím rameny. Těžko se to vysvětluje. Těžko se vysvětluje ten tlak na hrudi, co nepovolí ani po kávě, ani po výplatě, ani po dalším vyhraném sporu.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (32): Nejprve jsem kvůli umělé inteligenci přišla o práci, pak o vztah. Nevím, jak se postavit zpět na vlastní nohy

Měla jsem všechno

Byla jsem dobrá v tom, co jsem dělala. Ambiciózní, spolehlivá, přesná. Měla jsem byt s výhledem, služební auto a diář plný schůzek. Ale neměla jsem chuť ráno vstát. A večer jsem se vracela do prázdného bytu, kde na mě nikdo nečekal, byla tam tma, ticho a většinou ani nic k jídlu.

Neskončilo to nijak dramaticky. Žádné zhroucení, žádná sanitka. Jen jsem se jednoho dne podívala na telefon, kde blikalo pět nepřijatých hovorů a třináct e-mailů, a místo abych odpověděla, vypla jsem ho. A pak ještě jednou. A pak na několik dní. A pak jsem zavolala. „Někdo si přijede pro moje věci. Já končím. Moje případy předejte ostatním.“

Nevěděla jsem, co dál. Věděla jsem jen, co už nechci. Narazila jsem na inzerát, byl to úplný omyl. Hledali administrativní výpomoc do místního krematoria. Automaticky jsem ho zavřela. Ale druhý den jsem se k němu vrátila. A třetí den jsem odpověděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Alice (25): Dostala jsem práci snů, která se změnila v noční můru. Možná bylo dobře, že mě vyhodili

Potřebovala jsem klid

Nastoupila jsem další měsíc. Do kanceláře už jsem se nechtěla ani vrátit. První dny v krematoriu byly zvláštní. Všude ticho, klid, všechno mělo řád. Lidé, kteří sem chodili, byli smutní, ale opravdoví. Nikdo si tu na nic nehrál. Nikdo netlačil na výkon, nikdo neřešil image.

Zpočátku jsem jen zapisovala jména, kontrolovala termíny, třídila papíry. Ale brzy jsem začala i mluvit s pozůstalými. Často nevěděli, co dělat. Bála jsem se toho, ale zjistila jsem, že i když nejsem terapeut ani farář, můžu prostě být člověk, co je chvíli poslouchá. Co jim vysvětlí, co se bude dít, a nechá je vydechnout.

Uvědomila jsem si, že tohle mi v životě chybělo. Nešlo o smrt, ale o blízkost. O to, že tady nikdo nepředstíral, že je nesmrtelný. Nehonily se termíny, nikdo mi nestál za zády a nedíval se na to, jak jsem vyřešila poslední případ. Čas tady už nehrál roli. A já jsem tady našla klid, který jsem nikdy předtím neznala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (48): Po rozvodu jsem se rozhodla splnit si svůj celoživotní sen. Cesta byla náročná, ale stála za to

Doporučené video